Letos o Velikonocích jsem se dostal mimo známou realitu a po návratu v mapách marně hledal, kam jsem se tak mohl ztratit. Proplul jsem snad červí dírou do minulosti?
Dnes v noci, 29. dubna 2026, jsem to konečně pochopil: ano, byl jsem první, kdo se propadl časem před stavbu Gabčíkova, tj. před 23. říjen 1992. JÁ SE VRÁTIL O 34 LET ZPÁTKY!
... včera v noci jsem potřeboval dodělat fotky ... po měsíci. A tak se rozhodl, že musím stůj co stůj dohledat, kde to bylo. Přesně! Třeba i s pomocí satelitních snímků. Ale soukromníci chtěli moc peněz za detail, tak jsem vzal rozum do hrsti a odhadl, že to muselo být rameno Foki. Nemám staré mapy, takže mi na PB stojící kilometrovník 1816 vyfocený z ústí ramene vůbec nepomohl. Podle čerstvosti bylo už na místě jasné, že to někdo musel čerstvě prokopnout, horní část měla břehy sice s jednoletým náletem pionýrů, ale byly tam partie i zcela obnažených štěrků. Evidentně bagrem znovu napojené, místy i prohloubené rameno. Na ortofoto ještě nic není ... a dnes jsem se chtěl optat kolegů z VUVH, jestli náhodou neví detaily ...
Pro jistotu kliknu na internet "Foki+Dunaj"a hle! WWF vydal v noci čerstvé video:
www.youtube.com/watch?v=S9FdTG...Náhoda? Nikdy jsem netrpěl hoňkou za "prvosjezdy" ale tohle je, myslím, vskutku památná chvíle.
Když jsem totiž noc předtím spal v bobřím rajónu kdesi pod Starohrušovskými perejemi, přemýšlel jsem u ohně dlouho do půlnoci, jak staré ty vysoké vrby asi jsou. Odhadl jsem je na 30 let. Uvažoval jsem dál, jak asi musely vypadat všechny ty ostrovy, když ještě byly každoročně smývané velkými vodami. Jaké proutky vrbin mohly nanejvýš odolat každoroční síle vody? A jak asi vypadaly břehy, když nebyly prokořeněné tímhle lesíkem? Když jsem ještě za šera viděl kolem sebe tu budoucí paseku, všechny patnácticentimetrové vrby byly "obříznuté", v duchu jsem těm bobrům fandil, aby nikdy nepřestali. Evidentně stejnověká monokultura. Nepřirozenost, drát do oka. Hromady dřeva. Navíc jsem se už večer nemohl na ten ostrov ani vyškrábat, jak byl vysoký a strmý. S díky a s radostí jsem k zakotvení využil jedné z bobřích skluzavek - cestičky k vodě vykousané skrze strmý sráz. Zároveň jsem chápal, že bez velkých a častých průtoků to nikdy nevyhrají. Za sucha a bez povodní zvítězí dřevinná vegetace. To se spíš zbytková řeka hloubkovou erozí zařízne, čímž strhne hladinu podzemní vody a ty zbylé vrby uschnou stejně jako staleté duby pod Břeclaví po dostavbě Nových Mlýnů (1988).
Naslouchal jsem pod hvězdami houkání sov a plácání bobřích ocasů a zase jsem se po roce cítil jako když se vrátím domů. Toulal jsem se ve fantazii zpátky časem ... Gabčíkovo ... až Vlado svým rozkazem "Sýpťe!" odříznul Starý Dunaj, čímž byly odkloněny všechny vysoké průtoky, jež po dlouhá staletí modelovaly a tím udržovaly vnitrozemskou deltu Dunaje v oné nádherné podobě. Velký vůz se pootočil, vojem se dotknul korun na levém břehu a já se v zasnění vzdálil do roku 1900. Matně jsem si vybavoval krajinu, o které jsem četl před pár lety pod Regensburgem, a která mě dovedla do zvláštních končin zaprášených knih. V jedné z nich jsem našel to, co už nikdo z živých neuvidí. Praskaly uhlíky, k temnému nebi vyletovaly jiskry a já vzpomínal na vzpomínky, které tak krásně a věrohodně zachytil Algernon Blackwood ve světově proslulé novele. Kolem Vídně zmizely desítky ostrovů a ramen před 150 lety, tedy ještě než se na přelomu století vydal na první plavbou on. Labyrint pod Prešpurkem zmizel vlastně nedávno. Bohužel dřív, než jsem vyplul já. Algernon Blackwood byl tím rájem tak uchvácen, že vzal do kánoe napřesrok svého přítele a na třetí plavbu ještě pár dalších, včetně jedné krásné slečny. Nikdo neví, kolikrát doplul do moře. Jednou určitě. Ten ráj pod Vídní už ale neviděl. A tenhle ráj pod Bratislavou už nikdy neuvidíme ani my. Třicet let.
Poprvé jsem se o krásách vnitrozemské delty, která nenávratně mizí ze zemského povrchu, doslechl v červnu 2022 od kolegů ze Slovenska na konferenci ČLS v pod Devínem. Od té doby se tam stále vracím. Veletok.
A teď zázrak. Znovuzrození ve Foki!
Díky do WWF
Dan F.
P.S. Na té velikonoční plavbě jsem zatočil i do Veľkolélského ramene, obnoveného o pár let dřív. Ale tam už bylo vody sotva na půl pádla. Přesto jsem si těch 4,5 km rád projel znovu. Na LG Thebnerstraßl (1 879,25 km) teklo 1320 m³/s. Průtok Starým Dunajem už teď nejde najít, ale technici na Čunovské propusti mi říkali, že teče 200 m³/s.