Dnes jsem při přenášení Lesního jezu, jehož propusť je každou zimu zavezená kameny, potkal provozovatele elektrárny, který kráčel s rhodéským ridgebackem po ostrově směrem od jezu, zatímco já posadil loď z pravého břehu do náhonu. Byl jsem vyzván, abych jel po řece. Odpověděl jsem, že bych moc rád, ale bez vody to moc dobře nejde. Byl jsem tedy ujištěn, že vody je v řece dost. Pána jsem zase já ujistil, že není, ale že jsem slyšel, že s ním Petr Ptáček domluvil, že v řece vodu pro vodáky nechávat bude. Rozhovor pokračoval:
"Já se na Ptáčka můžu vysrat. V řece jsem nechal předepsaný minimální průtok tři kubíky."
"Tak to nejsou tři kubíky ani náhodou."
"Vy se nějak vyznáte. Kdybyste byl tady na břehu, už byste byl bez zubů."
"Tak tim bych si nebyl úplně jistej. Vážim 105 kilo a na benčpresu zvedam 150".
"Ale já mam pistoli. Na svojí obranu."
"To by byla zvláštní obrana, střílet na neozbrojeného člověka, který nikomu nic nedělá."
"Bránim svůj majetek. Tohle je můj pozemek."
"Tady nejsme v Americe."
"Tady jsme dokonce v Čechách. A vodáci mi lezou až na dvůr."
Plodný rozhovor pokračoval a společná cesta nám příjemně ubíhala. Sto metrů před elektrárnou jsem pánovi popřál hezký zbytek dne a přenesl loď do řeky. Pán si šel po náročné obraně svého majetku se psem a pistolí odpočinout do tepla a já pokračoval po vodě do Prahy. Ochuzen o jeho milou společnost, ale obohacen o jeho velké myšlenky.