Pro úvod: tuto jízdu jsme pojali zejména jako kompletaci a soukromou expedici nejhořejšího toku Tiché. Den předem jsme byli obhlídnout stav na vybraných místech - stupně v Jablonném, průjezd Těchonínem, celným a Mladkovem, jez v Mladkově. Vše vypadalo slibně, pěkný průtok, ani moc (bezpečné), ani málo (Baraka v pohodě projede). Jelikož v Mladkově bylo vody dostatek, zkusili jsme kouknout až do Lichkova a se slovy "To půjde" jsme jeli na výlet na Zemskou bránu. Ideální stav vody a nádherné prostředí nás nechal v pokušení, ale zvítězil rozu, bylo by to problematické s dopravou. Tím naše kontrola skončila. A znalci horní Tiché již tuší, že byla nedostatečná. Já jsem to věděl také, ale to nám bylo v tu chvíli jedno.

V sobotu ráno jsme tedy vyskočili a vyrazili na vlak do Lichkova, s poslední kontrolou řeky z vlaku. Se slovy "Je hele, kde je voda?" jsme projeli kolem peřejí mezi Mladkovem a Lichkovem.
Plavbu jsme začali u neznačené pěší lávky, nejbližší k nádraží. Vody dostatek, krásný potok. Hned za první zatáčkou první překvapení na trase - větve keře zatarasily kompletně celý tok, pochytajíc další klacky. Jako háček jsem neváhal, vyskočil do vody s tím, že alespoň otestuju nový neopreny a jal se odklízet. Voda jen lehce prosakovala a po půl minutě si tělo zvykne a vodu ohřeje. Agama odvedla skutečně dobrou práci. Tato zkušenost později přišla vhod, nebál jsem se vyskočit a popotáhnout loď i se zedákem, resp. zadačkou 😀 Nakonec se mi podařilo proklestit cestu pro Baraku a protáhnout ji a na rychlém toku jsme svištěli vstříc do neznáma.
Pod Lichkovem se řeka začla svažovat, přibývalo větších kamenů a my věděli, že je třeba zbystřit smysly. Dojeli jsme k prvním peřejkám. Vody bylo málo, párkrát i tak málo, že ani naše Baraka s velmi lehkou posádkou neprojela. Většinou se nám ale podařilo najít si vhodnou trasu a peřejky projet.
Další úsek opět mírnější, voda přibývala, což dalo tušit jez na 89.8km. Za aktuálního stavu nesjízdný a dle mého názoru nejhezčí úsek Tiché pod ním také - náhon bral až příliš mnoho vody. Škoda, ale dalo se to čekat. Přetáhli jsme tedy loď asi 200m po proudu přes louku, kde již byla řeka mírnější a pokračovali v jízdě.
A to už jsme se blížili k Mladkovu a jeho jezu na 89km. Za aktuálního stavu opět nesjízdný, náhon. Přenášení vpravo jednoduché, jinak jez bezpečný za vyšší vody. Průjezd Mladkovem dle očekávání v pohodě, lávka na 88.3 dostatečně vysoko.
Jez Dolany opět nesjízdný za aktuálního stavu, zvoleno spuštění lodě. Dále už nás čekalo jen pár menších stupňů až do Těchonína. Pozor je třeba dávat si jen na větve zasahující do vody, místy zatarasují až 75% toku. Jeden strom nás překvapil kus za Těchonínem, najeli jsme na něj bokem a háčkovi, čili mně, se podařilo vylítnout z lodi a kormidelník upustil pádlo. To jsme nakonec našli asi po 500m, tak snad si to už pamatuje, že se pádlo nepouští jen tak.
Následoval jez v Sobkovicích, sjízdný, ale na hraně a 2 menší stupně. A to už jsme věděli, že přijíždíme do Jablonného a těšili se na jeho stupně. Což byla třešnička na dortu výpravy prvního dne. Sice bylo v plánu dojet až do Letohradu, ale zvítězilo pohodlí - bydlíme totiž v Jablonném. A čekalo nás sušení. Nakonec se to ukázalo jako dobrá volba. Jízdu jsme ukončili pobléž kamenného silničního mostu nad Luxovým splavem.

Shrnutí prvního dne a závěry:
úsek Lichkov - Mladkov se vyplatí pouze za velmi vysoké vody. Jinak jsou peřejky bez vody (zejména pod náhonem nad Mladkovem).
Z Mladkova aktuální stav bohatě stačí, jen je potřeba počítat s přenášením jezů.
Pokud je dost vody v peřejkách, tak je splavné vše.
Před jízdou z Lichkova tedy jít podle řeky z Mladkova a okouknout situaci, jestli to má smysl. Přístup ze silnice po cestě - 50.0961603N, 16.6335783E.
Trasa super, bavilo nás to a pojedem zas, až bude dost vody i na horní úsek.

Den č.2, původní plán byl začátek v Letohradu a dojet až do Ústí, po domluvě s kamarády, kteří jeli s námi 2. den jsme ale vyrazili až z Jablonného.
Řeka tekla parádně. Výprava začala nad silničním mostem v Jablonném, 77.6km. Vody bylo dostatek, nebyl problém absolutně s ničím. Snad jedině dávat pozor na pár kamenů a větve, kterých bylo požehnaně. Velmi přišel vhod nacvičený povel "želva". S tím souvisí - helma nutnost už jen kvůli těm větvím, i když by se někomu mohlo zdát, že od Jablonného dolu už to je mírné a stabilní Baraka odpouští spoustu chyb.
Co se vody týče, tak aktuální stav je zřejmě ideální pro tento úsek. Za vyšší vody bych se možná obával zarovnávání vlnek, které máme tak rádi. To ale zjistíme jindy, až za takové vody pojedem. První překážka na cestě - jez na 76.7km u kamenolomu. Jako zkušenější a lépe nepromokavá posádka jsme letmo obhlídli situaci a pustili se dolu uplně vlevo, kde nebyly kameny. Stav vody na hranici sjízdnosti pro Baraku.
Druhý jez, na 76.5 km nesjízdný za každé situace, kameny. Možná za velmi vysoké vody vpravo vedle náhonu by se dalo. Řeka dále začla lehce meandrovat, ale stále si udržuje slušný spád, tvořily se vlnky a okolí překrásné. Velmi doporučuji, nádherný úsek pro výlet.
Krajina náhle začla ustupovat domům a mně bylo jasné, že jsme přijeli do Mistrovic. Místní obyvatelé, a ještě více domácí zvířata, byli překvapení, co jim to projíždí kolem domů. Řeka tekla pomalu, což byla jasné předtucha dalšího jezu. Hned na první pohled nám bylo jasné, že tudy cesta nevede, velké množství kamenů znemožňují jakékoliv lodi bezpečné splutí. Spustit se ale dalo vpravo.
Dále do Letohradu byla cesta zpestřena jedním splavným jezem v Kunčicích. V Letohradu měla řeka opět mírný spád a věděli jsme, že se blížíme k místnímu spavu. Jeli jsme se podívat do náhonu a obhlídnout situaci pod jezem, vypadalo to v pohodě, tak jsme neváhali a jeli. A bylo to v pohodě, Baraka se krásně svezla po vývaru.
Pod Letohradem začla řeka silně meandrovat, toto mi přišlo jako nejnudnější část. Kamarádi se obávali o čas, měli stihnout v Ústí vlak. Pro kormidelníky to asi bylo záživnější, mnoho zatáček, proudy zanášející loď do větví a podobné nástrahy.
Nad Hnátnicí k radosti všech meandry skončily a řeka získala charakter pomalu tekoucí s občasným větším spádem a vlnkami a spestřením v podobě stupňů. Tento monotónní stav narušil jen jeden, pro nás nesjízdný jez na 54.8 km. Po sjetí jezu u Cakle (uprostřed propust) jsme věděli, že se blížíme k ůstí a stíháme v pohodě vlaky. To jsme ovšem ještě nevěděli, že to nejlepší nás teprve čeká.
Trochu nás vyděsila cedulka nebezpečný jez, umístěná na 49.9 z mně neznámého důvodu, možná kvůli vývaru který se tam tvoří. Rozhodně ale nebezpečný nebyl. Problém ale nastal na 48.8 u provaleného jezu. Kamarádi jeli před námi a dostali strach z toho, že se prostě ztrácí řeka, neviděli zatáčku vpravo, jen proud do pilotů. Byl jsem rozhodnut to jet, nicméně volání chytni se a nejezděte to, zastavte, nás poměrně vykolejila a opravdu jsme se pokusili zastavit. Což se stalo osudným, v dané situaci již nemožným. Pokus o zastavení způsobil, že jela loď šikmo a já na chvíli nesledoval řeku. Když už bylo jasné, že nezastavíme, věnoval jsem se opět práci háčka, ale příliš pozdě. Vpravo byly z délky viditelné kůly, což se nedalo říci o jednom vyvráceném téměř v polovině koryta. Byl skryt těsně pod hladinou, jediná známka o jeho existenci byla rozrážená voda. Pokusili jsme se ho ještě objet, ale dopadlo to tak, že se o něj baraka zlomila a vysypala veškerý obsah včetně nás do vody. Přítelkyně vypadla za loď a stáhlo ji to pod hladinu a ten vyvrácený kůl, no naštěstí se nic nestalo. Silný proud nám dal co proto. Nevím, co by se mohlo stát bez patřičné výbavy, v každém případě vyprošťování nám zabralo minimálně 10 minut. Dali jsme se dokupy, vylili vodu z ucha a pokračovali až pod most na 48.3.

Závěry ze 2. etapy:
Nejhezčí úsek Jablonné - Letohrad, aktuální stav ideální. Letohrad - Hnátnice - technicky nejnáročnější úsek na ovládání lodi.
Převážně klasický charakter Tiché Orlice - klidnější voda, bez peřejí, mnoho jezů, meandry.
Nejnebezpečnější místo za středně vysoké vody provalený jez v Ústí nad Orlicí - jezdit vlevo v každém případě. Někdy pojedem určitě znova, ale vyhledávat nebudem. Spíše jako prodloužení nejhornějšího úseku (Lichkov - Letohrad), nebo naopak Cakle - Choceň. Úsek Letohrad - Cakle je pro nás spíše nezajímavým. Děkuji Aničce, Jirkovi a Páje za super výlet 😀