Ale copak, copak? Místo dvou aut se vrací jen jedno, to druhé při brždění údajně vydává příšerné zvuky a hřeje se kolo …. No tak tedy hledáme v Boleslawci servis, už to tady díky nakupování a bloudění dobře známe. Navečer pak dorazíme do Kliczkowa a u jezu pod zámkem na nepříliš přívětivém plácku zakempujeme. Aspoň auta mají pěkné parkoviště. V noci standartně prší a ráno se stejně jede do servisu, takže čekáme, hodnotíme počasí a blbneme s dětma v pálavách, což je skvělá zábava. Když se konečně dostaví řidiči a s nimi i sluníčko, sešupnou lodě jízek, u kterého táboříme, naložíme a vyplouváme. Cestou se dovídáme, že Rykyho auto už nemělo vůbec žádné brzdové destičky. Poté, co nám sdělil cenu za opravu, celkem chápeme, proč si to nechal spravit až v Polsku. Ryky se sice brání, že to neplánoval, ale opravdu je to tady levnější, a tak mu to nikdo kromě jeho posádky nevěří.

Vypluli jsme dnes pozdě, ale Kwisa nás okamžitě uchvátila. Čistá, s odtrhanými pískovými břehy, rychle proudící a s dostatkem vody – zkrátka pohledná slečna řeka. V plánu je jen kousek, jez v polovině úseku přenášíme vpravo, nic moc, ale už jsme si tak nějak zvykli. Stupeň těsně pod ním pak v pohodě projíždí Safárko. Kolem sedmé přirážíme na prvním slušně vypadajícím místě za obcí Lawszowa. Je to pastvina plná slunéček a kobylek. Děcka se honí, blbnou s doneseným dřevem a přikládají na ohýnek. Jen co k němu všichni zasedneme, blíží se zelený mužík s flintou přes rameno. Ajajaj.

„Jaka impreska fajna“ dí mužík a my, příjemně překvapeni jeho reakcí posloucháme varování ať nechodíme nahoru nad les, protože on tam číhá na jelena a střílí na všechno co se hýbe (v noci taky jelena zastřelil a odvezl džípem). Je to príma, ráno svítí sluníčko a tak dál a dál opuštěnými meandry kolem pískových břehů, pláží a s ledňáčky za každou zatáčkou. Voda je ledová, ale polední „vyhánění vlků“ v proudu Kwisy u jedné z krásných pláží je vítaným osvěžením. Za chvíli připlouváme ke Swietoszovu, na který se už dlouho psychicky připravujem. Možná i proto se nám tak hororový nezdá, jen do náhonu a přenést doleva pod jez (cestička se ale špatně hledá), ještě kousek po písčinách a pak stáhnout úzkým proudem (cca 500 m). Nejvíc se tady asi líbilo dětem – jako na každé přenášce i tady se pod dozorem vybraného šťastlivce hrabaly v písku a užívaly si to. Pod mostem u odpočívadla jsme nechali lodě a šli do hospody, kde jsme mimo jiné testovali místní specialitu pivo s malinovkou (nedoporučuji). Po návratu jsme ale u lodí našli podezřelé malé stopy a opravdu. Chyběla taška s bonbóny, jablka a džus, ale zapomenuté hodinky (a ne zrovna levné) zůstaly na místě. Snad si místní dětský gang pochutnal.

Na ceduli také zjišťujeme, že to s tím na netu popisovaným volným tábořením zase tak horké není – v celém polesí Swietoszow ( a to je až po ústí do Bóbra) se oficiálně tábořit nesmí. Ale kdo by tomu v polštině rozuměl, že jo. Pod Swietoszowem se řeka kroutí a neví, kdy přestat. Už jsme z toho utahaní a navíc nás čeká ještě jedno přenášení nového jezu, který se teprve staví. Je moderní - s retardačkou. Jako svérázné retardéry jsou zde použity velice ostré a velice vysoké kameny – no za sucha to byl dost děs. A tak přenášíme vpravo po písku a hned za mostem vysedáme nalevo, kde je naše poslední tábořiště na Kwise. Vesnička Lozy, za kterou místo je, má v okolí zakreslené písáky, a tak jdeme děti protáhnout na procházku borovým lesem. Žádnou krásu ve stylu Ádr ale nečekejte. Na koupání to na rozdíl od Sta Oleszna není. Skoro za tmy zalézáme do stanů, padla silná rosa a hvězdy venku svítí jako pominuté. Tady je žádné světlo nevyruší. Ráno to vypadá na krásný letní den a taky že jo. Posledních 10 km bývalým vojenským prostorem, všechno pusté a krásné, pohoda, jen občas nějaký proud nebo strom přes řeku, Kwisa se předvádí. A je tady jez v Rudawicích, nad ním končíme. Naposledy vymácháme děti ve vodě, protože už jsou zase tak špinavé, že by nám je sociálka asi vzala a na rozsáhlém tábořišti u jezu sbalíme loďky, uvaříme oběd a nasedáme na 4 kola. Míříme ještě do Ádru, ale to už je jiná písnička. Bóbr se s námi rozloučí až těsně u Krkonoš, kde pramení a my už jsme zase doma.

Polsko je fajn. Schválně jsme si dělali čárky kolikrát potkáme nějaké vodáky – přátelé, ani jednou. Příští rok jedem na to placaté pískoviště zase. Můj tajný náčelnický tip je Pilica.

Ivana Jakubková