Druhý den ráno jedeme proti proudu a „z autobusu“ prohlížíme řeku. Je sice málo vody, ale pár zajímavých místeček se tam najde, ty si budeme muset prohlédnout.

Vrbas, úsek Babino Selo - Torlakovac

Jedeme v ozkoušeném pořadí, první Danny, za ním Wagi s Ádou, potom já a zezadu to jistí Honza. První těžší peřejka nás překvapí dvěma válečky za sebou. Wagi s Ádou s zaleknou a zakotví nad tím místem ve vracáku. Já si řeknu, že když to sjel Danny a ani nemává, ať zastavím, tak to asi přežiju. Opravdu to projedu, ale když se ohlídnu, vidím, že shora nám plavou Wagi, Áda i pan Bezejmenný. On ten vracák nějak moc nedržel, tak do toho vjeli všichni najednou a pěkně se tam pocvakali. S pomocí Rií odlovíme lodě i lidi a můžeme jet dál. Cestou ještě 3 místa WW3-4, jedna delší technická peřej, takže taková nuda jako z „autobusu“ to přeci jenom není.

Večer přejíždíme na Neretvu, dohadujeme si nocleh a sprchu v Hitko Rafting (nefungují sice jako kemp, ale jsou moc milí. Zato mají krásné chatičky). Večer grilujeme, protože maso přivezené z Čech už hrozí, že odejde po svých. Celou noc nám na stan bubnuje déšť, doteď jsme měli sluníčko... Ráno déšť přestane a o stan se ozývá takové zvláštní pleskání – otevřu oči a vidím na stanovém plátně siluetu sněhové vločky. Nechce se mi věřit svým očím, ale před stanem skutečně leží 5 cm sněhu! Fuuuj! Volíme alternativní program a vyrážíme do Sarajeva. Prohlídka Sarajeva v sněhové vánici nic moc :)

Kaňon Neretvy

Další den je sice chladno, ale alespoň nesněží. Nasedáme na Neretvu – čeká nás kaňon Neretvy, kde se prý celá řeka zúží na 5-10 metrů. Některé zdroje mluví až o místě WW4-5. Jedeme krásným kaňonem, kocháme se, na několika místech vyvěrá voda přímo ze skály, ale ta těžká místa furt ne a ne přijít. Pár pěkných zúžení s vlnami WW3 tam bylo, ale to je max. Nakonec, když je teplota vody těsně nad nulou, tak jsme rádi, že se necvakáme.

Večer přejezd na Taru a nocleh zdarma v chatičkách místního rafťáckého kempu – nikdo tam nebyl, komu bychom mohli zaplatit a chatičky byly odemčené. Samozřejmě jsme po sobě pořádně uklidili...

Ráno jedeme k bosensko-černohorské hranici – chceme splouvat poslední část Tary, kde se neplatí nehorázné vstupné do kaňonu a která má být kajakářsky nejzajímavější. Musíme opustit Bosnu a potom v zemi nikoho jet cca 8 km proti proudu do Brštanovace, kde se nasedá. I když je to v zemi nikoho, stejně po nás chtějí, abychom se odbavili i na černohorské straně – přeci jenom je to na jejich břehu řeky. Černohorci nás ale vyvedou z konceptu – Tara se smí splouvat až od 1.5.! (A to je až za 14 dnů). Prý se jim tam vloni dva lidi utopili a je to pro ně negativní reklama. Asi zapomněli, že v kaňonu Tary je nejvíc vody až v květnu, takže je to vlastně nebezpečnější než v dubnu. Neobměkčí je, ani když slíbíme, že se budeme topit jedině na bosenské straně řeky.

Černohorskou hranici tedy nepřekračujeme (hned by po nás chtěli 30 EUR ekologický poplatek za auto – mimochodem ten by asi chtěli, i kdybychom jeli jenom těch 8 km do Brštanovace) a vracíme se do Bosny. Bosňáci nám sice radí cestu na Brstanovace po bosenské straně, ale znamenalo by to asi 50 km po různých šotolinových cestách, takže to vzdáváme. Nu co, máme ještě další řeky v záloze.

Přejíždíme se podívat na Praču – před soutokem s Drinou je pěkný úsek cca 4 km, ale není moc vody. Jedeme se ještě podívat na Krivaju – taky by to bylo pěkné, kdyby tam něco teklo. Volíme tedy přejezd do Rakouska a přes smsky zjišťujeme, kde je voda. Je nám doporučena řeka Lammer, která prý podle intenetu má jako jediná vodu. Na místě ale zjišťujeme, že se asi jenom zasekl vodočet. Odjíždíme tedy zpátky do Čech a náš výlet do Bosny zakončíme perfektním splutím Kamenice.

Autorka je spolumajitelkou vodácké cestovky POVODA a Půjčovny lodí Samba na Sázavě.