Cílem naší výpravy bylo splutí řeky Kaitum od jejího zrodu až k soutoku s řekou Kalix. To se nám podařilo na dvanáctidenní výpravě začátkem června roku 2018. Jsme tři kajakáři (Martin K., Martin B. a Jana E.) a jeden řidič (Humorista) převážející auto ze startu do cíle. Jako bonus přidáváme dvoudenní splutí řeky Tärendöälven, která vzniká odpojením od řeky Törne a po padesáti kilometrech ústí u města Tärendö do řeky Kalix.

Řeka Kaiumälven (älven = řeka) vytéká z jezera Kaitumjaure (jaure = jezero), které leží ve výšce 600 m n. m. mezi horami dosahujícími téměř 1500 m n. m.. Do jezera z hor přitékají dvě říčky: Čeakčajohka (johka = potok, říčka) a Gáidumjohka (=Kaitumjohka). Jezero je přístupné jen po turistické stezce Kungsleden dlouhé přibližně 440 km, vedoucí mezi Abiskem na severu a Hemavanem na jihu. Prochází jednou z největších zbývajících evropských oblastí divočiny. Jezero leží přibližně 120 km severně za polárním kruhem, nejbližší velké město je Kiruna. Před odjezdem jsme vyhledávali na internetu informace o řece – mnoho jsme toho nenašli. Na youtube bylo zachycených pár rybářských výprav splouvajících na nafukovačkách, kde se účastníci nechali k jezeru dopravit helikoptérou. Jen jedna dvojice mladíků za sebou plastové kajaky táhla přes hory od jezera Ataujaure. Rozhodli jsme se dopravit se k jezeru po vlastních, ale zvolili jsme jinou trasu – od Ataujaure využijeme řeku Suorggejohka a ke Kaitum se přiblížíme vedlejším údolím. Přenášet kajaky budeme jen asi 6 až 9 km přes sedlo.

Autem cestujeme přibližně 3000 km – do Ritsem u jezera Akkajaure. Potřebujeme se dostat ještě deset kilometrů k jezeru Ataujaure. Čeká nás ale nemilé překvapení v podobě závory na cestě, dál to autem nepůjde. V tomto momentě se setkáváme s jedním z prvních zázraků, které si pro nás laponská divočina nachystala. U jezera nacházíme manželský pár žijící v rozpadajícím se dřevěném domečku, kolem kterého je neuvěřitelný nepořádek. V příkopě leží rezavý dvoukolák. Po bedlivější prohlídce zjišťujeme, že má funkční nafukovací kola, je bezvadně vyvážený, velký akorát pro naše tři kajaky. Půjčujeme si ho za několik plechovek piva – což je pro „local people“ patrně taky zázrak. Usmívají se a mluví o Božském nápoji z Československa. A my pěšky táhneme v trojitém zapřažení kajaky na start našeho putování.

Od Ataujare vozík posíláme zpět po Humoristovi, se kterým se uvidíme až za několik dnů v Killinge. Ve sněhové vánici vyrážíme na lodích přes jezero Suorggejauri a po stejnojmenné řece Suorggejohka na jezero Teusajaure (500 m n. m.) – celkem 29 km. Vítr nám kupodivu fouká do zad, což každý vodák považuje za velký zázrak.

Na řece jsou tři pro nás nesjízdná místa – dva vysoké stupně a jeden asi stopadesátimetrový skalnatý práh. Přenáška nabalených kajaků je vždy hodně vysilující. Kluci kajaky tahají ve dvou a já jen poponáším nejtěžší loďáky. Ostatní peřeje a prahy jsou po prohlédnutí dobře sjízdné. V některých místech si stavíme záchranu.

Říčka dál teče rozestupujícím se údolím mezi zasněženými horami, kolem ní jsou zelené břehy s pučícími břízami, mezi kterými se pasou soby, losy, na nebi plachtí dravci. Jako zázrakem na nás jeden počká, než se k němu necháme snést proudem na větvi vyšší břízy. Pokojně sedí než vytáhneme foťáky, natočí se profilem, předvede svůj žlutý zahnutý zobák a teprve pak roztáhne křídla a majestátně se vznese. Orel mořský s bělavou hlavou a světlým ocasem s typicky rozevlátými perutěmi.

Z jezera Teusajaure se zvedají horské hřebeny, které se v jeho středu snižují do sedla, přes které vede stezka Kungsleden. U břehu je jedna z turistických základen, ve které na dva dny hledáme útočiště i my. Na čtyřikrát přenášíme kajaky a vybavení šest kilometrů přes sedlo ve výšce 780 m n. m. k říčce Kaitumjohki (převýšení 280 m).

Po té Martinové splouvají tříkilometrový úsek v kajacích nalehko a užívají si panenské vody s pocitem, že mnoho vodáků tady ještě nebylo. Já si kajak odnáším na zádech až k jezeru Kaitumjaure. Vyrobila jsem si na to superspeciální postroj – koupila jsem si v Liedlu za tři stovky batůžek s dobrým polstrováním zad a našila na něj laciné popruhy. Kajak, který je dlouhý 310 cm, jsem na batoh upevnila na široko. Na volné planině se nesl dobře, horší to pak bylo na cestičce lemované břízkami.

Samotné jezero Kaitum je dlouhé 36 km a skládá se ze tří částí. První část (Bajip) je sevřená horami, které hladinu jezera převyšují o 900 výškových metrů.

Střední část (Kaska) je za prvním zúžením, kde projedete skalnatým zlomem a opouštíte vysoké hory. Do dolní části (Vuolep) se dostanete splutím mělké peřeje. Těsně před ústím jezera leží rybářský kemp Tjuonajakk. Ten byl ještě opuštěný, zamčený a čekal, až sem helikoptéry navezou rybáře se zahájením rybářské sezóny. Komerce. Bylo vidět, že kemp poskytuje veškeré pohodlí. Ovšem odpadky tu pálí v sudu za chalupou a moc uklizeno tu nemají.

Dál nás čekalo ještě 112 km po samotné řece. Kilometráž jsme neměli, jen obrázky z digitálních map. Ale i z těch se dá snadno vyčíst, kde je třeba vystoupit a vyhodnotit situaci. Tak jsme bez ztráty kytičky sjeli všechny vodnatější peřeje a vyvarovali se snad jen jednoho nesjízdného místa.

Jana Erbenová