Železniční most ve vesnici Kaitum už důvěrně známe – tady jsme nastupovali na vodu před dvěma lety. Tenkrát jsme se dívali proti proudu a Martin nám sliboval, že jednou... tu řeku splujeme až z hor. A my tajili dech a říkali si, jaké to bude a jak to zvládneme. V takových chvílích mi vždy na mysli vytane kreslený obrázek Mirka Dušína, jak hochy láká na svatodušní výpravu. U železničního mostu v Kaitum jsem se cítila stejně odhodlaně a šťastně jako Rychlonožka s Červenáčkem.

Na mostě v Killinge konečně vidíme prvního člověka, snad mladého Švéda. Už jsem si chystala v angličtině výstižný popis našeho dobrodružství, kterým jsem chtěla cizince ohromit. Ze švédského mladíka se však vyklubal starý Humorista, který nás po několika dnech odloučení vyhlížel. Tato země opravdu vypadá velmi liduprázdně. Spíš uvidíte jet po silnici traktor, než byste potkali živou duši na břehu.

Následuje nesjízdný Killinge fallet a pod ním vodácky nejzajímavější úsek asi čtyř větších mohutných peřejí. Letos tu teče asi 50 m³/s, což je o třetinu méně než před dvěma lety. I tak nám jdou vlny přes hlavu a válce vzbuzují respekt. Ale tím skvělé svezení nekončí – až do konce je řeka příjemně proudící a peřejnatá s výjimkou asi dvoukilometrového klidného úseku.

Nocujeme na „našem“ ostrůvku mezi peřejemi a loučíme se s řekou posledním opět peřejnatým úsekem končícím soutokem s Kalixem kousek nad mostem Lappesuando.

Jaký je stav vody jsme si před zahájením výpravy načetli na internetové stránce vattenwebb.smhi.se. Úžasná interaktivní mapa vám po kliknutí nad zkoumanou oblastí znázorní aktuální průtok v povodí vybraného toku. Takže víme, že v horách je vody dost, ale níž po řece je průtok pod dlouhodobým průměrem. Říčka, kterou se přibližujeme k našemu cíli, má průtok zhruba 25 m³/s, později na Kaitum je už průtok vyšší, asi 50 m³/s. Na naše poměry jde o vodnaté řeky. Voda je nebezpečná spíš svou teplotou – nepřevyšuje moc 5 ^oC. Některá místa jsou třeba přenést, některá dobře prohlédnout. Jezdíme na jistotu, protože kajaky máme plně naložené a zejména první peřeje nám ukazují, jak špatně se řídí kajak s těžkou špičkou. Také se nacházíme v divočině – v krajině bez signálu – a tak volat pomoc v případě nějaké nehody je vlastně nemožné.

Signál chytáme až po osmi dnech pár kilometrů před první vesnicí Kaitum. Pokud bychom potřebovali pomoc od zbytku světa, měli jsme možnost si o ní zavolat jen na dvou místech – a to v turistických základnách na stezce Kungsleden, kde jsou telefony pro nouzové volání na policii. První základna ležela u jezera Tesaujaure, druhá na začátku Kaitumjaure.

Základny v sezóně poskytují zázemí pro turisty. Mají zde nachystané dřevo, obchůdek s potravinami, ubytování, saunu a další vymoženosti. Provoz se však zahajuje až 21.6., takže teď byly zavřené, pusté. Jeden pokoj je zde však stále otevřený pro nouzové přespání.

Bezpečně jsme věděli, že na naší cestě nikoho nepotkáme. Na stezce leží jezera, které je nutné přepádlovat na veslicích – teď před sezónou však veslice na břehu nebyly. Potkat jsme mohli jen soby, losy, orly a možná i medvědy, ale určitě ne žádné lidi.

Počasí nám přálo – celou dobu sněžilo, pršelo, bylo oblačno, oteplilo se několikrát až na 9 ^oC. V noci bývalo kolem nuly. Ale ani jednou jsme nebalili mokrý stan – zázrak. Nebyli žádní komáři a jiná obtěžující havěť - zázrak. Sluníčko nás vzdor větru, dešti a sněhu sledovalo skrze mraky, a to byl velký hřejivý zázrak. A nezapadalo!

Pádlování v divočině mezi zasněženými horami mě ohromilo. Ticho. Všude bylo ticho. Neslyšeli jsme žádné motory, výskoty, hudbu, neviděli jsme nikde žádné stavby, vedení, stožáry, silnice, komíny. Uvědomila jsem si, že jsme spolu ani nijak zbytečně nehovořili, dokonce jsem si při pádlování ani nezpívala. Poslouchala jsem ticho a slyšela harmonii země zázraků.

Krátký film o naší cestě:

Ve Švédsku - Laponsku jsme už v podobném složení počtvrté. Propátrali jsme ostrůvky Botnického zálivu a sjeli několik krásných řek. To už stojí za symbolické založení klubu! KLP je zkratka. Víte co znamená?

Jana Erbenová