Ono to máš tak.
Ten hrad je v Iloku, v Chorvatsku, kam tě ze Srbska budou pouštět jen s obstrukcemi (ony se ty národy po devadesátých strašně milujou).
Pro tebe jako pro účastníka regaty má špičatá věž hradu ten význam, že po x kilometrech, které musíš v dunajském vedru upádlovat (a makat musíš, aby na tebe zbylo místo pro stan ve stínu), ti signalizuje příslib cíle (konec etapy je hned za Ilokem v Bačka Palance na levém břehu). Protože toho už máš dost, upínáš své vykoukané oči na tu špici před sebou a jak její vzdálenost měříš bolavýma nohama poskládanýma celý den v lodi, tak tě celkem ani nezajímá její historie (tu si po návratu přečteš na netu, není nezajímavá, doporučuji), jako to, abys tu špici už měl za sebou.
Prostě třebaže je to krásné, občas to bolí.
Stejně jako by dost pravděpodobně bolel můj pětašedesátiletý život, kdybych se do výstřihu slečny redaktorky zakoukal natolik, aby z toho byl nedejbože nějaký (třeba emotivní, nepřeceňuji své ambice) důsledek. Tak jsem to jednou provždy vyřídil oním popisem.
Dunaji a bohatství "jeho výstřihu" se hodlám věnovat i do budoucna podstatně víc.
