Po sobotním překonávání všemožných stupňů v regulaci a najetí spousty kilometrů autem při zdolávání Opavice a horní Moravice stojím v neděli ráno u okna a koukám z něho, jak si to pěkně Metuje valí. Mudruji: "Peklo na Metuji má super vodu, ale komu by se tam v březnu chtělo, když to jezdí každý rok několikrát za teplejšího počasí." Ze vzpomínek nad promarněnou Desnou mě vytrhuje SMSka od Petra, se kterým jsme včera byli na vodě. Oznamuje v ní, že Orlická Bělá docela teče. Neváhám a studuji stavy na inetu. No jo, vypadá to dobře. Následuje vzrušená domácí výměna názorů: "A kam chceš zase jet? Vždyť si byl včera celý den pryč! No, to jsem fakt byl, jenže teď zrovna taje." Tuto diskusi jistě nemusím mnohým ženáčům popisovat. Za chvíli se již domlouvám s Petrem, jakže to vlastně uděláme. "Víš, já bych jel, ale teď jsem v práci a musím ji do pondělí dodělat," dostávám odpověď na moji otázku, kdy tedy vyrazíme. "Neblázni, to chceš říct, že si necháme Bělou utéct? Já fakt teď nemohu, musím to tady dodělat." Smutně zavěšuji a pokouším se zlanařit někoho jiného, kdo by jel. Jako naschvál nikdo nemůže. "To snad není pravda. Bělá má vodu, na kterou čekám 5 let," lamentuji sám pro sebe. Ano, 5 let neměla vodu nebo ji měla tak hloupě a krátce, že se na ni nedalo vyjet. Poslední roky nebyla sjízdná ani na jaře, jelikož tálo na horách tak pomalu, že vše stačilo vsáknout. Já ji snad prošvihnu. Když už se smiřuji s tou nejhorší variantou, je tu najednou telefon od Petra. "Hele, já stejně jen čumím na inet, jaká je tam voda, na nic se nemohu soustředit a tak jedem!"

Krátce po poledni stojíme na mostu v Jedlové a sledujeme stav na vodočtu. Voda vystoupala až k prvnímu stupni povodňové aktivity. Auty přejíždíme na začátek Skuhrova a cestou vytahujeme krky z aut, abychom viděli co nejvíce medvědích pastí, které na nás mohou čekat. Hrozí zde hlavně padlé stromy. Moje oko vycvičené na železa v řece z důvodu používání nafukovacích lodí najednou něco v zatáčce uvidí. Bylo to při jízdě autem tak rychlé, že sám ani nevím, co to tam vlastně bylo. Navíc jsem řídil. Proud v zatáčce šel na jednu stranu a tam čouhal nějaký předmět. Budu si muset dát na toto místo pozor. Když se vracíme zpět, Petr odhaluje nízkou lávku za posledním domem v Jedlové. Pěkné "svinstvo". Nízká, za zatáčkou, v rychlém proudu, není možné ji podjet. Ještě klika, že si ji Petr všiml.

Nastupujeme na stejném místě, jako před 5 lety, asi 500m před silničním mostem v Jedlové u přítoku nějakého potoka. Jen co nasedneme, zmocňuje se nás proud a žene nás krásnými peřejemi do lesnatého údolí. Za chvilku jsme před lávkou, kde zastavujeme a přenášíme. Místy se boříme až po pás do sněhu a s loděmi jen obtížně vylézáme na silnici. Po chvíli již sedíme a užíváme si nádheru tohoto potoka. Jsem v úplné euforii, jelikož vlna stíhá vlnu, peřeje na sebe téměř navzájem navazují a jízda je pěkně technická. Na Bělé teprve důkladně otestovávám novou K1 od Gumotexu, kterou jsem sice měl poprvé v sobotu na Moravě, ale tady mohu vyzkoušet a otestovat loď v náročnějších podmínkách. K1 se chová velmi stabilně, vylévá se docela rychle a je i na nafukovačku obratná. Jen mě mrzí, že jsem si vzal krátší pádlo. Na K1 je potřeba mít delší, jelikož na rozdíl od klasického kajaku jsou zde boční válce, přes které je potřeba pádlem zabírat.

Za chvíli jsme u přítoku Huťského potoka, který pomáhá nadlepšovat již tak solidní stav. Cestou potkáváme jeden padlý strom, který přes prudkou stráň přenášíme. Opět vjíždíme do rychlého proudu, proskakujeme v kamenných kaskádkách a vrháme se mezi množství peřejí. Není téměř žádný prostor na nějaké zastavování nebo zpomalování. "Teď si musím dát pozor na tu traverzu," připomínám si a marně přemýšlím, kde by to vlastně mělo být. Ze břehu to vždy vypadá jinak, než když jste na vodě. Potok se neustále klikatí a tak nevím, za kterou zatáčkou by to mělo přijít. První však jede Petr na plastu, takže to jistě ohlídá. Netrvalo to dlouho a za zatáčkou je téměř všechen proud sveden na pravou stranu a tam ční traverza. Nemýlil jsem se. Petr to zkouší projet, jelikož nemá prostor k zastavení. Proskakuje mezi traverzou a kamenem, ale dostal ránu do kajaku. Když to vidím, neriskuji a u levé strany se chystám zastavit. I když většina proudu jede vpravo je i zde vlevo trocha vody, která umožňuje objet překážku dámskou cestou. Neváhám a objíždím.

Blížíme se k silničnímu mostu u Klečkova, ale před asi 10m před ním vidím přes Petra nějaké zablokované místo velkými kameny. Petr jako první to zkouší proskakovat, ale nedaří se mu. Jeho kajak zůstává naplácnutý na jednom z velkých kamenů a nemůže se z něho dostat. Rychle se pokouším zastavit a jít mu pomoci. Petr si s tím však bravurně poradí a sám se uvolňuje. Jsem rád, že se mu to podařilo. Já neriskuji a opět hledám dámskou cestu. Nacházím ji u pravého břehu a zablokované místo s drncáním po kamenech objíždím. U mostu zastavujeme a ohlížíme se zpět na kritické místo.

Dále klesá obtížnost, ale to neznamená, že by potok ztratil na své kráse nebo divokosti. Stále solidní proud, vlny a přicházejí i malé stupínky, které jsou zde nově vybudované. Nejsou nijak obtížné a vývary pod nimi se dají lehce překonat. Jsou zde zatáčky s návaly vody na skály, velké peřeje, stále krásné a hluboké údolí. Blížíme se k mostu před Skuhrovem a za mostem zastavujeme. Dále následuje jez a průjezd vesnicí, kde to není tak zajímavé. Jsou tak pak další jezy, regulace, údolí se otevírá a všude jsou jen domy.

Svorně se shodujeme, že tak pěknou vodu jsme v Čechách již dlouho nejeli. Jsme rádi, že jsme se nakonec domluvili a vyrazili. Až později jsme zjistili, že během našeho sjezdu voda právě kulminovala na nejvyšší hodnotě a po několika málo hodinách začala rapidně klesat. Druhý den bychom již dřeli lodě v poloprázdném korytu. Za našeho stavu to byla úžasná potoková WW III, pod Klečkovem zhruba WW II. K1 se velmi dobře osvědčil v náročných podmínkách a jeho jízdní vlastnosti leccos odpustí. Stabilní, samovylévací, sit-on-top kajak, který by mohl být docela zajímavou alternativou pro začínající vodáky. Tak zase někdy příště a doufám, že to nebude až za 5 let.

Petr