Jarní Otava, Jan Trázník, traznik~naryby.cz, 6/2/2002 9:39 AM
AHOj, jezdím v kajaku teprve druhý rok, a vzhledem k nedostatku volného času jsem zatím moc "prásků" nesjel. Někdy kolem začátku března za mnou přišel můj otec s tím, že si udělá s mamkou výlet na Šmavu a to k Otavě. Já bych si prý mohl vzít loď, jet s nimi a sjet si Otavu. Zdálo se mi, že mám ideální šanci si dobře zajezdit, protože by mne odvezli k soutoku Vydry s Křemelnou a čekali by na mne kde jen budu chtít. Žádné problémy s dopravou, no znáte to. Tak jsem se informoval od lidí, kteří ji znají, také jsem proštudoval kilometráž a řekl jsem si, jdu do toho. Známý mě ujišťovali, žeřeku sjedu bez problémů. Byla neděle, bylo krásné poočasí, když jsme dorazili na Čenkárnu. Měl jsem ji jet sám, protože kluci byly kdesi v Rakousku a užívali si adrenalínu z alpských řek. Skočil jsem do lodi a jel jsem. Otec na mne měl čekat v Renštejně. Jakmile jsem opustil břeh, byl jsem v šoku. Ten den měla Otava 120 na vodočtu u čenkárny.S vytřešěnýma očima jsem se každou chvíli ocital na vrcholcích obrovských vln a každou chvíli jsem byl nucen zmizet na okamžik v hrůzostrašných válcích. Neustále mě pronásledoval špatný pocit z toho, že se v útrobách řeky ocitám zcela sám, dokonce semnou nebyl ani pan Zkušenost. Asi po 20 minutách jízdy, kdy jsem se snažil pouze řeku bezpečně sjet, na voloviny nebyl čas, mě nenapadalo nic, co jsem otci udělal, že na me připravil takovou past. Nutno podotknout, že neovládám eskymácký obrat. To byl jeden z důvodů, proč jsem měl vytřeštěný oči. Viděl jsem se, jak jedu po zadnici tam kde bych neměl. Vzhledem k tomu, jak mě studili ruce, jsem usoudil, že bych po zadnici jel tak 3-4 minuty, pak už by mi bylo jedno, jak se vezu. Aby byl můj zážitek byl vskutku 100%, spadla mi občas při průjezdu válcem špricka. No to nemělo chybu. S lodí plnou vody jsem balancovalke břehu sem tam jsem musel vylehnout na pádlo a měl jsem to jen tak tak. Nakonec se řeka uskromnila a připravovala na mne jen menší vlnky a já měl dobrý pocit, že jsem celej. Ocitl jsem se v Renštejně. Cítil jsem se už rozježděně, tak jsem usoudil, že bude dobré nechat se vyvést zpět na čenkárnu a tentokrát si řeku pořádně vychutnat.Spodní úsek měl charakter už né tak ostřejší řeky a tak mě teda otec vyvezl zpě nahoru. Tentokrát to nemělo chybu. Nic mě nepřekvapilo a i přes to, že neumim zvedat, jsem si troufl sem tam tu vlnku zaserfovat a tak. Asi za hodinu jsem byl opět dole a plně uspokojen jak ze zážitků na Otavě ale hlavně ze suchého oblečení a vyhřátého auta jsem odjížděl domů. Už se nemůžu dočkat na jaro....