aneb

O řece a posledním úseku, který jsem ještě nesplul…

Jihlava je město s pěknou ZOO, hnusným obchoďákem v centru a slavnou hokejovou tradicí. Jihlavka je řeka hravá jako štírek a mám ji rád. Je to totiž moje první řeka.

Vzpomínám, jak jsem poprvé před více než padesáti lety sjížděl vodáckým autobusem k Hartvíkovickému mlýnu a v údolí jsem viděl řeku, kterou jsem měl splout. Zářila v ranním slunci jako blýskavá stuha a voda hrající si mezi peřejkami zněla jako stříbrné zvonky. Tehdy jsem si Jihlavku zamiloval.

Chlapec dospívá v muže a časem odchází od první lásky k jiným ženám, hezčím, vášnivějším, zkušenějším a zajímavějším. Ale pak dospěje a zestárne, přestane hledět dopředu a v ohlédnutích hledá pojmenování pro svůj život. A zpětně hledá i svou první lásku.

V životě jsem poznal spoustu jiných řek, větších, prudších, exotičtějších, možná i hezčích, ale k Jihlavce jsem se vždy vracel. Jihlavka není řeka, která se splouvá najednou. Její dlouhý tok se skládá z několika úseků, které mají svůj vlastní charakter a splouvají se samostatně. Tak jsem splul horní tok z Dolní Cerekve do Rantířova, kde se řeka teprve rozhlíží a hledá svoji další podobu. Z Jihlavy do Třebíče, kde je mnohotvárná a hravá jako dospívající dívka. Stojatou vodu z Vladislavi k hrázi přehrady Mohelno tvoří slzy nad nejkrásnějším úsekem Jihlavky plným mlýnů, roklí, peřejí a romantických tábořišť, který zde vybudované přehrady navždy zatopily. Malou část této krásy prezentuje nejčastěji splouvaný úsek z Mohelna do Hrubšic, přecházející pak do roviny k Ivančicím, kde se řeka mění v zajímavě tekoucí dospělou řeku s vážnými úseky hluboké vody ve stínu listnatých stromů. A pak jsem splul i spodní úsek Jihlavky z Pohořelic do Iváně, kde řeka jako starý člověk vzpomíná na nejhezčí úseky svého života a zpřítomňuje je v zákmitech paměti do různých podob, které vám dá poznat, než se rozplyne v mlčenlivé hladině Věstonických jezer. Jihlavku jsem splul mnohokrát a je zajímavé, že na rozdíl od ostatních řek jsem na ní vždy znovu slyšel ty stříbrné zvonky provázející naše první setkání. Někdy v nejbližší peřeji anebo přímo pod přídí mé lodě, někdy z ticha řeky za mnou, jindy z hloubky pod proudem, který nesl moji loď. Někdy jsem si spíš myslel, že je slyším, ale vždy jsem je našel.

Řeka i člověk žijí své životy, které si jsou podobné. Nespěchejme poznat všechny okolnosti našeho života. Poznáme-li vše, nebude proč dál se ptát, hledat a mít naději na odpověď. Stejně jsem podvědomě nespěchal na poznání celého toku Jihlavky. Ukrajoval jsem z ní kousek po kousku, až zbyl poslední úsek: Jihlavka z Ivančic do Pohořelic. Dostal jsem se na něj až letos, za krásného jarního dne, kdy se příroda poprvé naplno probudila, stromy se rozzářily milióny okvětních lístků a vzduch voněl zelení, motýly, sluncem – a řekou. Dřív jsem na Jihlavku zpravidla jezdil se slečnou anebo ženou, které jsem poznání této řeky chtěl dát jako krásný dárek stejně, jako když jí dáte kytici. Ale ženy mého života se mnou již Jihlavku spluly a na opakování plavby po ní už nejsou zvědavé: možná proto, že tuší, že tuto řeku personifikuji jako ženu a prostě na ni žárlí. Naštěstí na světě není jen ženský faktor a vyskytuje se osoba, která je stejně naladěna a beze slov porozumí – přítel.

Pár přátel mám a jeden z nich, se kterým jsem Jihlavku a mnoho dalších řek v různých koutech Evropy splul, je Milan. Cyklista a tramp, kytarista od Pánaboha, znalec piva, výborný vodák a čistý člověk. A taky ten nejukecanější háček, kterého si jen můžete představit. Vyprávět začne hned, jakmile usedne do lodě, vypráví celou plavbu, kdy pouští pádlo a gestikuluje rukama. Vyprávět nepřestane ani tehdy, když se zvrhneme anebo v cíli naposled vystoupíme z lodě. Člověk ho bere, jaký je, navíc zvlášť na šumných úsecích mu zepředu není pořádně rozumět a pak, co vypráví, není zas až tak nezajímavé. Důležité je, že o těch opravdu podstatných věcech dokáže mlčet. Ideální partner na dokončení mého splouvání Jihlavky.

A tak jsme ten poslední nepoznaný kus Jihlavky spluli. Dvacet kilometrů řeky, možná něco přes. Do vodáckého jsme se převlékali na louce pod zastávkou Ivančice – letovisko, kde jsme vystoupili z motoráčku. Vím, že Milan v uplynulých dnech cosi slavil, a tak se ptám:

„Ty jsi měl narozeniny, že?“
„Jo. Šedesát.“
„Kdy?“
„Dnes.“

Splout s přítelem v takový den řeku je dar, kterého je třeba si vážit. Plně odpovídá svátečnímu pocitu, se kterým přistupuji k této řece já. Nafukujeme baraku a sestupujeme po písečném svážku k řece, která teče čistou vodou přes písečný náplav u břehu. Vyhýbáme se mu, řeka nás uchvacuje a zvonky zvoní, zvoní každou peřejkou, každou zatáčkou, za níž tušíme další krásu tohoto rána.

A potkáváme taky lidi. Paní na nástupní loučce nám před přáním dobré plavby vypráví, jak tudy šla za větrné smršti a spadl na ni starý dub a jak se z toho zázrakem vykřesala, a my jí přejeme zdraví a sílu, kterou měl před svým pádem onen dub. Po chvíli plavby pak vidíme na břehu mladou maminku s kočárkem a dvěma dětmi, a tak se zdravíme „Ahóój“ a dopřáváme dětem pokoukání na lodičku plující po řece, aby věděly, po čem mají za pár let toužit. V zátočině sedí za pruty rybář a místo, aby nadával, že mu plašíme ryby, nám přeje krásnou plavbu. V Dolních Kounicích se pak dáváme do hovoru s naším vrstevníkem, který před loděnicí místních slalomářů nakládá auto. Vyklube se z něj člen oddílu a pamětník, a tak si povídáme o společných známých a o lodích a jak to bylo tehdy a jak je to dnes. Povídáme si s ním z lodi, a když nás (klečící) bolí kotníky, plujeme dál až k jezu, který se po pravé straně přenáší. Milan mne varuje, abych dával pozor pod nohy. Šumící jez má své kouzlo, kterému podléhají nejen vodáci, ale i duše životem otrlé, které zde po ruském vzoru rozbíjejí vypité láhve o kamenitý břeh.

Pod Kounicemi plujeme kolem kláštera Rosa Coeli, na který je z řeky romantický pohled stejně jako na hrad, který se nad řekou tyčí o kousek dál. Škoda, že romantiku narušuje vzpomínka, jak zde byly betonem zpevňovány staré stropy, když hrad ještě za komunistů sloužil jako depozitář pro knihy z brněnské knihovny. Plujeme dál a řeka je zde jako by izolovaná a sama pro sebe, bez známek civilizace, komunikací, turistických značek, i těch pár vsí je od řeky vzdáleno, jako by lidé chtěli dát řece prostor, aby se vyrovnala sama se sebou, s tím vším, čím provedla své vody a odpočala si před závěrečným úsekem své cesty. Narážíme na pár padlých stromů a hromady petek a dalšího smetí, které se na nich zachytily jako vyžilé stopy nečistého života na lidské tváři.

A pak dlouhý olej vody nadržené mohutným cvrčovickým jezem a po pár stovkách proudící řeky most v Pohořelicích, výstup vpravo, po třiceti metrech hospůdka a narozeninový šnycl, pivo a víno. Milane, dnes platím já, máš narozeniny a to ani nevíš, že i já mám svátek…

A tak jsem tedy splul celou Jihlavku. Moji první řeku, která ve mně otevřela touhu po řekách dalších a teď se mi dala celá včetně vzpomínek, které se na ni váží s výzvou: „Teď jsi mně celou poznal, tak si mně zařaď a zhodnoť…“ A já ji pojímám se všemi zážitky a zkušenostmi, se všemi vzpomínkami, příhodami, setkáními, s přáteli a ženami, které jsem na ní poznal a řadím ji a vím, co je to láska –

Vladimír Hejtmánek