V noci spím výborně. Nejspíš tím pivem a taky klidem, kdy jsem schovaný za plotem a nic mě neruší. Kdybyste ale chtěli ušetřit těch 20 zl a místo nich si dát 3 Tyskie, mám pro Vás tip. Hned za kempíkem je krásně zkultivovaný malinký parčík s krásnou trávou, lavičkami a místy na grilování. Stanování je tam povoleno. Přímo v Dolnem Siadle si můžete i půjčit kajak. Ráno si povídám s majitelem Alexandrem. Ten kempík s marinou vysloveně vyrval ze spárů bažinám a trvalo mu 3 roky než to uvedl do nějakého stavu. S obcí má smlouvu na 10 let za nějakou symbolickou sumu. Ale jak to tak bývá, obec zjišťuje, že kempík s marinou vydělají více než bažina a taky by si ráda smočila zobáček. Historek je více (třeba o tom, jak jej okradl pracovník banky, kde měl účet) a tak vyplouvám až v 10:30. Voda už úplně stojí.

Do Štětína to je jen 8 km. Pluju opět hezkou, opuštěnou přírodou, postupně začíná přibývat u řeky boudiček. Město samotné nese pozůstatky nejen zanedbaného komunismu, ale i devastující války. Spousta baráků je v troskách, ale jak se blížím k centru, fasády zlátnou. Střed města je už jako v jakémkoliv větším západoevropském městě. Z vody toho moc nevidím, ale to, co vidím, se mi líbí. Ve městě zrovna probíhá nějaký festival lodí. U břehu kotví plachetnice Dar mládeži. Ta má velmi pozoruhodný příběh, který by stál za samostatný článek. Tak jen v krátkosti. Polsko za komunismu v době výjimečného stavu postavilo výukovou plachetnici pro studenty námořních škol. Peníze získali ze sbírek Poláků po celém světe. Loď plula kolem světa v letech 1983 až 2006 se studenty středních škol, kteří se učili řemeslu a zároveň na ni absolvovali normální školní rok. Přestože se ještě účastní mnoha mořských a oceánských plaveb, slouží převážně jako plovoucí muzeum. Kromě ní kotví u břehu další lodě. Na vodě jsou nějaké menší plachetnice. Zdá se, že zrovna probíhá nějaký exhibiční závod. Je tam opravdový frmol a zmatek, ke kterému přispívám i já a pár dalších turistů, kteří si pronajali kajaky ve městě.

Chtěl jsem někde zastavit na jídlo, ale není kde. Tak zastavuji až kousek za centrem u zahrádky a dávám se do řeči s majitelem, kterému jsem zasedl židli u vody. Dává mi instrukce, jak se držet při pravém břehu. Trochu pochybuje nad schopností mého Safari zvládnout plavbu po Štětínském zálivu. Údajně, když fouká 7 bf., mohou se tvořit až čtyřmetrové vlny.

Následuje loděnice a pak jakási vodní křižovatka, kde se voda stýká ze čtyř stran. Jedna větev jde doleva kolem přístavu, kam prý nemohu, druhá vede rovně. Mapa v telefonu (stažená ze Seznamu) se mi točí dokola, kolem projíždějí motorové loďky a tak se stane, že místo abych odbočil doleva, pluju rovně. Za chvíli se ocitám na obrovské vodní ploše. Mám radost z toho, že je naprosto klidná. V dáli vidím nějaký břeh. Ptám se ještě rybářů na cestu a posílají mne rovně. Když po hodině usilovného pádlování dopluju k břehům, podívám se znovu do telefonu. Tentokrát se netočí mapa, ale má hlava. Nemohu uvěřit svým očím. Místo toho, abych se pohnul kus po řece, jsem úplně mimo ni na jezeru Dabie. Vracet se mi už nechce, a tak v ohybu zatáčím na sever a už to začíná. Protivítr, vlny a 6 km k další řece přede mnou. Když si uvědomím, že jsem celou tu plavbu po téměř stojící Západní Odře absolvoval proto, abych se vyhnul jezeru Dabie a teď stojím uprostřed něj, je mi nanic. Do dneška vůbec nechápu, jak jsem si mohl splést řeku (byť v tomto místě už hodně širokou) s jezerem. Kupředu to sice moc nejde, ale zase je na co se dívat. Na jezeře fouká a používají je jako cvičné všelijaké jachty.

Když se z jezera konečně odděluje řeka Csapina, zastavuji, abych si uvařil oběd. Podaří se mi rozlít čaj a pak i polévku. Kousek řeky Csapiny a Babiny a jsem už zase na Západní Odře. Pěkný výlet a naprosto zbytečné kilometry navíc. Doplouvám do města Police. Odtud pochází Alexander Doba. Polský důchodce, který po sedmdesátce překonal na kajaku Atlantik. Dvakrát ve směru do Ameriky a jednou z Ameriky. (Vidíš Vláďo, ten Řád tří moří určitě dobudeš!)

Přichází obligátní hledání místa na spaní. Tentokrát mám štěstí. Přímo naproti přístavišti vylézám z vody na místě označeném symbolem stanu. Je to malé, vlhké místo, do kterého se vejde akorát tak rybář a basa piv. Když jdu ale kousek dál, otevře se přede mnou násep a za ním nádherná, velká louka bez bobků i kravinců. Když pak večer sedím ve stanu a dívám se na proplouvající lodě (je právě neděle a lodě z výstavy se vrací do svých přístavů), je výlet do jezera už zapomenut.
Ten den jsem uplaval bídných 26 km.

Druhý den ráno lámu rekordy a vyplouvám už v 9 hod. Přichází krátká bouře (jediná za celou dobu výpravy). Po ní si vybírám Polický kanál, který je přece jen užší než souběžná Odra a umožní mi se schovat trochu lépe před větrem. Následují 3 hod pádlování přes Oderskou zátoku až do městečka Trzebiez. Tady definitivně končí Odra a začíná Štětínský záliv. Je to obrovská vodní plocha cca 13x větší než Lipno. Ve škole nás učili, že se Odra vlévá do Baltského moře. Není to ale pravda. Odra se vlévá do Štětínského zálivu. Ten je sladkovodní a vytékají z něj do moře dvě řeky. Swina a Dziwna. Ale k tomu se ještě dostaneme.

W Trzebiezi parkuji v malé a hezké maríně a jdu do blízké restaurace. Jsem tam sám. Pak malý nákup a v 16:30 vyplouvám. Čeká mě přeplutí ústí Odry do zálivu. Ústí má necelé 2 km a uprostřed jej rozděluje malý ostrov. Rozhodl jsem se, že se do moře dostanu řekou Dziwnou, která vytéká z východní strany zálivu. Druhou variantou je řeka Swina. Ta vytéká přibližně v polovině zálivu. Přes ní bych to měl výrazně kratší. Stačilo by plout podél plavební dráhy v nejužším místě zálivu a pak řekou Swinou až do Svinoústí. Svinoústí je obrovský přístav pro ty největší kontejnerové lodě a ropné tankery. Proplout by mě nepustili. Takže zbývá Dziwna.

Ten den má foukat 2-4 bf, výjimečně 5 bf. Není to málo, ale při troše štěstí to půjde.

Je to jako na přechodu. Podívám se nejdřív doleva a pak doprava a když nic nejede, vydávám se přes ústí. Plavební dráha vymezená bójkama má možná 200 – 300 m na šířku, snažím se jí přeplout co nejrychleji. Vlny jsou do půl metru, Safari si s tím bez problémů poradí. Ostatně vlny byly už celý den. Za hodinu jsem na druhé straně a můžu si oddechnout. Pak následuje plavba podél pobřeží do Czarnocina. Na malé písčité pláži zastavuji. Chtěl jsem plavat ještě dále, měl jsem minimálně hodinu, než se začne stmívat, ale místní mě varují. Následuje totiž výběžek, kde volně žijí divocí koně. Prý jsou docela nevychovaní a dokáží rozkousat i pneumatiku auta. Nabízet jim stan nebo loďku na večeři nechci, tak zůstávám na místě. Je to hezké místo v borovicovém lese s lavičkama, na kterých vařím večeři. Došla mi jedna bomba, tak jsem použil novou. Zřejmě nekompatibilní. Poznal jsem to podle toho, že bomba nejprve šlehla a pak začala hořet. Místním jsem připravil menší ohňostroj. Naštěstí byl všude kolem písek, a jak známo, pískem se hasit smí. Od nynějška tedy už jen studená strava. Dneska to bylo ještě bídnějších 20 km.

V noci jsem spal mizerně. Zdálo se mi, že někde v okolí hlasitě dýchá nějaké obrovské zvíře. Odhadoval jsem to na mamuta. V 5:00 vylétám ze stanu, lepím uvolněný límec lodi (Krtku, díky za tip) a snídám konzervu studených fazolí. Docela jsem si pochutnal. Když v 6:50 vyplouvám, je naprosté bezvětří a mlha. Naštěstí se mohu držet břehu. Řeka Dziwna vytéká z východního cípu zálivu, nelze to nenajít. Přesto dokážu bloudit. Nakonec se držím bójek, které mne do vyústění zálivu do řeky dovedou.

Dziwna znamená Divná. Měří jen 32 km a ten název dostala podle toho, že co hodinu mění směr toku. Z moře do zálivu a naopak. Prostě je divná. Před 11 hod jsem ve městě Wolin, které je známé svým vikingským skanzenem. Já volím ale italskou pizzerii a rychlý oběd. Ve 12:00 hodin vyplouvám. Mám v plánu doplout až do moře. Ale 32 km po stojaté vodě s protivětrem ve mne budí nedůvěru ve vlastní síly.

Řeka je smaragdově zelená. Barva ale nepochází ze smaragdů ale od sinic. Tím, jak se vodní masa skoro nehýbe, prostě začíná zarůstat. Snažím se plavat tak, abych řezal zatáčky po vnitřním oblouku. Když se ale řeka rozšíří skoro na 1,5 km, přestane mě to bavit. Na řece jsem skoro sám, výjimečně propluje okolo mne nějaká loď. Ve větru je celkem chladno, chtěl bych si protáhnout nohy. Ale opět kvůli rákosí není kde zastavit. Až po třech hodinách objevuji soukromé molo vedoucí k baráčku. Usměju se do kamery a ulevím si do rákosí. Sním tyčinku a pluju dál.

Dziwna se pak rozdvojuje a mohu si vybrat, zdali popluji doprava přes Tichou zátoku a Kamienský záliv nebo zůstanu vlevo a ještě kousek popluji po řece než přijde Kamiensky záliv, kterému se nedá vyhnout. Zase bych si potřeboval ulevit. Ale není kde zastavit. Přemýšlím, že bych to zkusil z lodi. Má to ale dva háčky. Jakmile přestanu pádlovat, okamžitě pluji zpátky a loďka se začne nekontrolovaně houpat. Tak zatnu zuby a pádluju. V Kamienském zálivu pluju prostředkem podél plavební dráhy tou nejkratší cestou, kašlu už na všechno. Když ho přepluji už opravdu nutně potřebuji zastavit. Ale zase jen rákosí. Pak přece jen vidím malé molo. Když jsem u něj, všimnu si cedule, že se jedná o vojenské území a na molo se nesmí. Vzpomenu si, že polský voják není český voják, a tak místo úlevy si dám aspoň tyčinku. Takže pokračovat. V 19:15 vidím okraj městečka. Hned jak to jde, zastavuji. Do moře zbývají sotva 3 km. To by se dalo. Ale jsem už tak grogy a klepu se zimou, tak měním plány. Převléknu se do suchého oblečení a na druhý pokus se mi podaří najít penzion s příhodným názvem Vlna. Kuchyňka, sprcha a teplá peřina taky nejsou k zahození.
Celkem 43 km, slušná rasovina.

Druhý den ráno v 7:30 pokládám na vodu. Je zima, ale voda je naštěstí jako zrcadlo. Bez bagáže to pluje skoro samo a zbývající 3 km mám hned za sebou. Průplav do moře lemují betonové zídky, od sebe tak 40 m. Moře ukazuje svou sílu a pořádně to se mnou hází. Safari a já máme co dělat. Za chvíli jsem na moři. Vlny jsou už hodně velké, snažím se pádlovat co nejdál od kamenné zídky, na kterou mne příliv tlačí. Postupně a opatrně se oddaluji od zídky a přibližuji k písčitému břehu. Už jsem blízko, přichází velká vlna, natočím se k ní předpisově zády, ale nemám šanci. Krásná vývrtka na závěr. Naštěstí jsem už skoro u břehu, voda je teplá a zrovna začíná svítit slunce.

Uschnu u šumění vln a zpět se vydávám pěšky přes dunu. Pak rychle zpátky do řeky přes otevřené dveře kapitanátu a už pokládám na vodu. Když se ohlédnu, vidím, jak nějaký chlap v uniformě ukazuje na mě a nadává dvěma další, že mě nechali proběhnout. Asi se to nesmí. Zbytek je už za odměnu. Krásně svítí a užívám si pocitu, že se dobrá věc podařila.

Celkem: 3 km do moře a zpět.
Celý výlet cca: 213 km.

Další zajímavé odkazy:

Plavidlo: Gumotex Safari
Plující: Guma, 27.8. – 2.9.2020
Oddíl a chlebodárce: kosile24.cz