„Tak Ivoši, jdeme na to,“ pronesla moje babička a nasadila si černé brýle. Prý nesnáší pohled na krev. Dost jsem o tom zapochyboval, protože jí dodnes chodí výhružné dopisy od Banderovců. I tyto řádky z jedné velmi povedené povídky mi přišly na jazyk v průběhu sobotní průzkumné a prosekávací plavby, za kterou mohla poznámka PetraD v jedné reakci na můj článek o starém korytu řeky Metuje:

Asi by šla jet i první část toku pod Novým Městem mimo nové řečiště - tzv. Mlýnský náhon. My jsme začínali z časových důvodů v Osíčku, tj. asi, 0,75 km nad jeho ústím v Dolsku. Na tomto úseku je tok ještě o trochu užší a rychlejší než v nejužších místech staré řečiště, přes řečiště tady byly 3 klády, jedna se dala s problémy projet, dvě jsme přetahovali. Jak to vypadá výš, nevím, neměli jsme čas to prohlížet.

To mě, jakožto Novoměšťáka, vyprovokovalo k akci. Sehnal jsem ještě dva lidi, vzali jsme si lodě, sekeru (pilu a jídlo na tři dny) a vyrazili jsme. Než jsme však toto udělali, začal jsem zjišťovat, proč vlastně vznikla tato soustava starých řek a nové řeky. V podstatě se jedná o tři staré řeky pod Novým Městem až k Jaroměři, jejichž název je Mlýnský náhon, Stará Metuje a Stará řeka. Díky odpovědi z Povodí Labe jsem zjistil toto:

Koryto Metuje v úseku od ústí do Labe po Daškův splav (tj. ř.km l6,330) doznalo v historii značných změn. S výstavbou pevnosti Josefov byla přeložena výústní část zhruba od km 0,00 - 1,1. Metuje byla jakoby prodloužena. Na počátku 20 stol. vznikl záměr na závlahu luk (1000 ha) v oblasti od Jaroměře po Nové Město n.M. Byla založena vodní družstva Metuj I . a II., která závlahy lučních pozemků při Metuji zrealizovala a následně provozovala. Vzhledem k tomu, že na Metuji existovala vodní díla, jejichž vodní práva nemohla být budovanou závlahou dotčena, bylo vybudováno nové koryto Metuje s jezy, které zajišťovaly jak dělení průtoků mezi staré a nové koryto tak i dostatečnou hladinu vod pro nátok do závlahových systémů.

Takže historii máme zvládnutou. Teď jen zjistit, jak je to vlastně s tím posledním neprozkoumaným úsekem, který se jmenuje Mlýnský náhon, a který začíná pod Novým Městem a ústí zpět do Metuje v Dolsku. Přesunujeme se k jezu, který rozděluje vodu do obou řek pod Městem a přenášíme stavidlo. Hned za ním odvážně nasedáme do kánoe už na břehu a po vzoru kajakářských skoků do vody sjíždíme po břehu do Mlýnského náhona. Koryto je zde o něco uzčí, než v dalších úsecích staré řeky, zhruba okolo 3 metrů. Voda docela teče opět v hlubším korytě zarostlém kopřivami nebo stromovím. Přichází první zablokované místo, které se pokoušíme prosekávat. Je to velmi náročné, jelikož hloubka je zde skoro až 1,5 metrů a proud je tak silný, že jen stěží se můžeme postavit. Zátaras nám chvilku dá, ale zvládáme ho. Podobných míst nás čeká ještě několik, ale daří se nám je pročistit. Občas zarostlý úsek, občas padlý strom. Na fotkách je vidět, jak to vypadalo před průřezem a jak po něm.

Pres prurezem

Po zhruba 4km přichází ruina nějaké stavení, asi mlýna. Působí to velmi impozantně a jak to pozorujeme, tak si málem nestačíme všimnout, že se proud začíná nějak moc zrychlovat, a že to někam valí. Kampak asi, že? Jasně, do nějaké turbíny. Vyřítíme se ze zatáčky a před námi jde hlavní a silný proud do náhona okolo elektrárny, jenže se zanesený klacky a druhá část jde do turbíny. Ta naštěstí nepracuje, takže jsme k ní zajeli a přirážíme ke břehu.

Vyskakujeme na zítku a vytahujeme loď. Vidíme další dva domy a pozemek patřící k nim, na nichž zrovna stojíme. Brácha říká: „A není tady někde nějaký pes? Co by tady dělal pes, vždyť mají otevřenou bránu ven na cestu.“ Uklidňuji ho a pobízím ho k činu. „Vem loď a nečum.“ Sehnu se k poutku lodě, narovnávám se: „Ty vole, pes! A vlčák.“ Brácha už chce skákat do náhonu, ale dostává ode mne radu, ať si raději vezme pádlo do ruky. Pes se pomalu blíží, neštěká, jen je nějak divně přikrčený. To nás asi nevítá, že? Vidím, že z baráku někdo vychází: „Ha ha ha halóóóóó! Můžete si prosím toho psa chytnout?“ Majitelé mají pochopení a psa chvíli drží. Nasedáme pod elektrárnou a jedeme dál.

Za zatáčkou most a najednou, kdo to proti nám jde v řece naproti. „Ty vole, pes! A vlčák.“ Tenhle však od začátku dává najevo, že se mu absolutně nelíbíme, a že v tomto jeho potoku nemáme vůbec co pohledávat. Zastavujeme před mostkem u břehu a vyčkáváme. Majitelé nejsou naštěstí daleko. Jsou přímo na mostě, a tak na ně hulákáme, ať si toho jejich rapla chytnou. Jsou mírně zmatení, kdo a odkud to vlastně huláká. Vždyť tento potok se přeci vůbec nedá jet. Po několika pokusech: „K noze! Alane, k noze! Pojď ke mně! Víte, ono je to ještě štěně, tak moc neposlouchá,“ obracejí se k nám majitelé toho psa. Dost jsem o tom zapochyboval .... Chrup měl docela vyvinutý a spíše bych ho přirovnal k teenagerovi v plné síle. Zoufalí majitelé zkouší jinou fintu. Berou do ruky kameny a hází mu je z mostu dál od nás. To zabírá. Pes čumí jinam a my u kraje zcela neviditelně odjíždíme. A sakra, zas tak neviditelní nejsme. Pes nás zbystřil a nechtěl si kořist jen tak nechat odejít. Rozebíhá se vodou proti nám, tak se do toho opíráme. Pes to vzdává a vrací se pohlídat druhou loď, aby mu náhodou taktéž neodjela. Adam to má o trochu horší, jelikož sedí na nafukovačce a bojí se prokousnutí lodě. Nakonec i jemu se daří psu ujet, a tak pokračujeme dál. Nastalou situaci již s humorem rozebíráme a vzhledem k naší deformaci školení kurzů o záchraně rozvíjíme teorii, že se v podstatě jedná o nový druh nebezpečné situace na vodě.

Puls se pomalu začíná uklidňovat, aby se mi vzápětí opět silně zvedl při pohledu na hodinky. A sakra, my už jedeme 2 hodiny a já musím být do necelé hodiny doma. To je ale průšvih. Tak se do toho opíráme a na pročišťování nemáme zrovna mnoho času. Řešíme opravdu jen to nejnutnější. Co se dá přenést nebo přejet přes kládu, to necháváme. Jako naschvál začíná řeka ještě více meandrovat, než tomu bylo doteď. Chvíli jedeme zpátky, chvíli dopředu a chvíli zase zpět. Míjíme cestu a tak zvažuji, jestli nebude rychlejší spíše běžet do Dolska, kde máme auto, než se tam snažit dostat v lodi. Cesta zase rychle mizí, jelikož jde rovně a my furt kličkujeme. Už vyjíždíme na louku a vidíme, kde zhruba jsme. Máme to asi 0.5 km k Osíčku. Čas je opravdu neúprosný, řeka zpomaluje, ale meandry jsou stále četné. Konečně jsme v Osíčku a já volím raději běh po blízké silnici k autu, než pokračování vodou. V Osíčku je elektrárna, která se musí kousek přenášet. Při běhu pozoruji, že potok již vůbec nemeandruje, že má solidní spád, a že to pěkně teče. Kurňa, co se dá dělat. Slyším i nějaké silné šumění, ale není čas. Dobíhám k autu a přejždím k lodím. V tom telefonát od lidí, na které jsem měl čekat v 17 hodin doma. Je právě 17 hodin. To bude průšvih, už nás určitě čekají doma a my nikde. "No víte, my to asi nestihneme a trochu se opozdíme, asi o hodinu," dozvídám se ze sluchátka. Co se dá dělat. Na další splutí není čas, nakládáme tedy lodě a jedeme se podívat na to hučící místo. Jedná se o docela slušný kmen v zatáčce a pod ním narachtlané větve. V jedné části pod stromem to docela valí a mohlo by to být případně i nebezpečné.

Jinak je Mlýnský náhon sjízdný a z větší části prořezaný. Ještě se tam vrátíme a dočistíme některá místa, která jsme kvůli spěchu vynechali. Nicméně kromě dvou jezů je celý zhruba 12 km úsek sjízdný bez přenášení po břehu. To tedy znamená, že řeka je sjízdná již od sídla Půjčovny Metuje v Novém Městě až do Jaroměře, což je minimálně 2 denní putování v divočině. Pokud si u půjčovny půjčíte lodě, dostanete i plánek s fotografiemi, kde a jak přenášet jezy či problémová místa, a kde odbočovat. Určitě to ale není vhodné pro úplné začátečníky, kteří nedokáží zastavit před náhlou překážkou. Navíc v dolní části u Šestajovic přitéká voda z odpouštěné Rozkoše, takže poslední část se dá jet i novým korytem. Vody je tam spousta. Jen doporučuji na stará koryta i dlouhé kalhoty a repelent.

Petr