Re: co se dá dělat, Vladimír, 6/18/2024 3:41 PM
Kam všichni plujeme?
On ví asi každý sám za sebe. S tím, že ta konečná je věčný mír.
Jezdím na vodu od sedmašedesátýho, to je padesát sedm let. Tvoje retro články čtu rád, člověk si připomene časem zasuté vzpomínky. Tak si vzpomenu, že i já pamatuji free táboření na loučkách kolem řeky, vaření v ešusu a slalomovou deblovku narvanou bagáží na týdenní táboření. A těch slečen, které zkrašlovaly i kořenily naše splouvání řek, které nebyly tak spoutané jako dnes. A kam plujeme? Lidský život je jako řeka, jejíž počátek je ve spleti pramínků. Nabírá svou dravost a sílu, zurší a prosazuje se, postupně vážní a zklidňuje se, několikrát mění svou podobu, až se nakonec vlévá do oceánu, který je v koloběhu původcem všeho vodstva. Tyto proměny platí i pro ten vodácký život. Nejprve se učíme, pak jezdíme divočejsí a divočejší řeky a opájíme se adrenalinem a jejich divokou krásou a ve stáří se vracíme třeba na Tichou Orlici jako já tento víkend, na níž nacházíme krásu, kterou jsme doposud neviděli. No a pak ten oceán, který na nás dříve či později zavolá. Říkal jsem si, že kdyby to se mnou vypadalo blbě, než do špitálu sednu do mořáku (mám Chárona) nebo do kánoe a vypluji na cestu bez návratu. Jenže ono to bývá jinak, člověka odvezou do špitálu a je rád že dejchá, dokud dejchá. Tož aspoň ten popel. Do Dunaje cestou tam, kam jsem nikdy nedoplul, anebo do Svratky v místech, kde jsem jako malý capart poprvé pouštěl po vodě kůrové lodičky? Člověk si tyká se svým osudem.
No ale ty tvé retro články jsou fakt krásné, čtu je rád.