V minulých historických vodáckých článcích byla popsána často smrtelná úskalí válečných let, třeba z roku 1939, roku 1940, 1942, či 1943, případně 1944 nebo 1945. Dnes se na to, s prominutím, vykvajzneme, abychom zjistili, že slunce svítí a voda pod kánoí většinou teče bez ohledu na procenta fanatiků v lidské populaci…

Skoro každý z vás byl jistě na vodě na letní Vltavě. Tradiční česká vodácká řeka vás unáší skalnatým a zalesněným kaňonem. Občas na člověka jukne nějaká ta památka či zřícenina, jako klášter ve Vyšším Brodě nebo Český Krumlov. Ale taky přecpané hlučné kempy, opilci, štrůdl lodí s frontami na jezech. Jak asi prožívali letní Vltavu vodáci před víc než osmdesáti lety?

Letní Vltava 1942

Moji vodáčtí předci splouvali Vltavu hlavně nad Prahou. Na delší cesty vyráželi třeba z Budějovic či z  Červené nad Vltavou, kam bylo možné zajet vlakem. Nebo i z  Kamýka nad Vltavou, Žďákova či z oblíbeného Sejckého ostrova. Anebo na Vltavu dopluli z  Otavy, Lužnice, případně Sázavy.

A tak v srpnu 1942 můj děda a babička zase vypluli s partou kamarádů na tehdy oblíbený úsek od ústí Lužnice do Prahy.

Tehdy asi nejdostupnější a nejskladnější lodě byly skládací kajaky potažené plátnem. Daleko více bagáže ale uvezly těžké dřevěné kánoe žebrovky.

Odpoledne se postavily stany na příhodném místě na břehu řeky, byl čas i na hraní na kytaru.

Háčkové na ohníčku ukuchtili něco dobrého, nebo alespoň teplého.

Byl čas i na odpočinek a pozorování řeky.

Ráno se vše sbalilo a plulo se dál.

Letní Zvíkov 1942

Cestou se stavovali nejen v plaveckých hospůdkách, ale i třeba na památkách. Naše parta si to vyšlápla na hrad Zvíkov stojící tehdy na vysoké skále nad soutokem řek Vltavy a Otavy.

A nebyli by to mladí vodáci, kdyby si při prohlídce středověké památky taky trochu nezablbli.

Vodáci, vory a voraři 1942

Na březích Vltavy vodáci potkávali hromady kmenů stromů, ze kterých se na vhodných místech vázaly vory.

Oblíbenou kratochvílí pak bylo ukecat voraře, kteří vodáky i s loďmi kousek svezli.

Svázat vor a dopravit ho v pořádku do Prahy nebylo jen tak. Však taky voraři byli drsní chlapíci, nějaká pracovní zranění, nebo dokonce utonutí, nebyla úplně neběžná.

Mimochodem vorařství, i když u nás už v podstatě zaniklo, bylo nedávno zapsáno na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Vodáctví, které je stále živé a dále se rozvíjí, na obdobný zápis stále čeká.

Vodácká táboření a další radosti roku 1942

Loučky na březích řeky byly vhodné pro postavení vodáckých stanů.

Jak je vidět, pro podepření stanů, nebo na sušení věcí byla často používána i dřevěná vodácká pádla.

Ranní či spíš dopolední balení věcí nebylo úplně jednoduché, na tábořišti panoval funkční chaos.

Na Vltavě byla řada jezů s mlýny. Jezy se překonávaly většinou vorovými propustmi a raději v singlovaných lodích.

Ale část plavby probíhala beze spěchu, se sluněním a odpočíváním na lodích, tak jako dneska.

Na oběd se přistálo, vytáhly se loďáky a dalo se něco k snědku.

Čas byl i na obdivování rozkvetlé přírody.

Odpoledne se zase někam na břeh píchly stany.

Velmi oblíbeným tábořištěm na tehdejší Vltavě byl Sejcký ostrov, někdy zvaný i „Kouzelňák“.

Aby si protáhli ztuhlé údy a pokochali se rozhledem, tak vodáci občas vyšplhali na nějakou skalnatou vyhlídku nad vltavskými proudy.

Závěr

Domů pak dopluli vodáci po několikadenním putování opálení a s vyčištěnou hlavou. Doba byla těžká a tak to potřebovali možná víc, než my.

Ahoj Eki