Toho roku novináři vyšťourali, že na tehdejší novinku, jízdenku SONE+, je možné jet vlakem i do blízkého pohraničí. Blízké pohraničí je i Regensburg a to jsme museli hned využít. Jenže tato možnost levné cesty byla původně vyhrazena jen zaměstnancům Českých drah. Byly potřeba tři návštěvy Hlavního nádraží, než se Jarkovi povedlo obměkčit paní v informacích, aby nám prozradila kouzelné slovíčko +DE. Bylo potřeba koupit si jízdenku SONE+DE. Tak jsme tak učinili a můžeme vyrazit na Dunaj.

Rozložený Hadraplán přepravujeme ve dvou velkých vacích, k tomu máme každý svůj loďák, příruční barýlek a v ruce pádla. Trochu víc, než se nám daří unést najednou a problém nastal na přestupu v Německu. Než jsme naložili první várku věcí do vlaku, automatické dveře se zavřely, my byli oba zrovna uvnitř, okna nešla otevřít a jeden vak s polovinou Hadraplánu zůstal na perónu. Nebýt toho, že nějaký opozdilec dobíhal a průvodčí mu nechala otevřít znovu, kdoví, jestli bychom se s ním ještě shledali.

Do Řezna jsme dojeli někdy kolem poledne a přemýšlíme, jak dopravit tu naši hromadu věcí víc než kilometr k vodě. Řešení se našlo poměrně snadno. Na nádraží bylo možné půjčit si nákupní vozík a věci převézt v něm. Jen určitě nikdo nepočítal s tím, že pojedeme až k Dunaji. „Nákup“ jsme vyložili u nejbližšího mostu, Jarek začal skládat loď a já se vrátila s vozíkem na nádraží. Než jsem došla zas zpátky, už zbývalo jen vztyčit stěžeň, přivázat plachty, požádat v nejbližší hospodě o vodu do kanystru a můžeme vyplout.

Dunaj v Regensburgu je už široká klidná řeka s lodní dopravou. Ve městě se větví na několik ramen a my pluli nejjižnějším z nich. Brzy jsme za městem a projíždíme mírně zvlněnou zemědělskou krajinou s vesnicemi a malými městečky na březích a hrady a památníky na kopcích. Nejzajímavější z nich je Valhalla, honosná klasicistní budova, kterou dal postavit král Ludvík I. Bavorský jako památník významných osobností německého jazyka. Nedopluli jsme ten den o moc dál, utábořili se v trávě na břehu a rozdělali oheň na opečení špekáčků. Nijak se s ním nemusíme schovávat, na protějším břehu a po celé zemi se pálí čarodějnice na mnohem větších vatrách.

Podle mapy „Dunajská cyklostezka“, kterou máme s sebou, víme, že v Německu nás bude čekat přenášení čtyř přehrad. K první, Geisling, přijíždíme druhý den dopoledne. Výstup pro malé lodě je dobře označen, ale hrozně daleko před hrází. Jarek jde obhlídnout, zda by se nedalo přijet a vystoupit blíž a vrací se nečekaně s erárními kolajdy, která byla zaparkována přímo na hrázi. Tak jsme s nimi najeli do vody, vytáhli loď a převážka se stala jednoduchou. Jen těch stovek metrů jsme nachodili dost, vjezd zpátky do vody je zase až daleko za hrází. A pak ještě vrátit kolajda.¨

Za poměrně pěkného dne pak pokračujeme až k další přehradě Straubing. Občas jsme si dali pohov na břehu na oblázkových plážích, občas bylo dost větru na to, abychom zvedli plachty. Přenášku Straubingu jsme si nechali na další den. Spíme na trávníku vedle cyklostezky. Další den je pošmourno, ale zatím neprší. Přijíždíme k hrázi a nevěřícně dojíždíme podle šipek tentokrát až k ní. Kde můžou tady mít schovaná kolajda? Nikde nic, jen po pravé ruce nám visí nějaký zvoneček, Zkus zazvonit, třeba nám je hrázný vydá, říká Jarek. Kdepak, před námi se začala sklápět stěna a objevila se dlouhatanánská prudká šlajsna. Z té hloubky se nám zatočila hlava a rychle couváme. Stěna se zas začala zavírat. Tak to teda ne, rychle tam zajeď, velí kormidelník. Museli jsme zazvonit ještě jednou, a pak už fičíme stojedenáctimetrovým sjezdem dolů. Dole vítězně zvedáme ruce nad hlavu a kormidelník říká – já měl jen strach, abychom tu neutrhli kormidlo. Úplně mi zatrnulo – na Dunaji bez kormidla, to by byl průšvih, a ani bychom si bez něj nezaplachtili.

Šlajsnou jsme se dostali do delšího ramene, které se přibližuje blíž k městu Straubing a tam začalo pršet. Schovali jsme se pod mostem, já vytáhla svačinu, Jarek si raději zašel na něco do města, ale ani po čase déšť neustal. Rozhodli jsme se pokračovat, dokud nepromoknem, a v pláštěnkách jedeme dál. Byl to trochu tanec s čertem – pořádně lije, fouká vítr, jedeme na plachty, nárazy větru nám naklání loď, že se občas dotkneme plachtou hladiny. Ale pěkně to ubíhá. Nicméně po hodině či dvou toho máme dost a přistáli jsme na sympatické písečné mělčině. Šlápli jsme do vody a měli jsme pocit, že se opaříme, tak jsme měli zmrzlé nohy. Nevím, zda by bylo lepší nechat si je Dunajem rozehřát nebo se zmrzlýma vlézt do spacáku a zahřát se sami. Rozhodli jsme se pro to druhé, rychle postavili stan a zalehli.

Do rána se vypršelo, věci nám sice moc neuschly a pofrontální teplota taky nic moc, ale pořád líp než včera. Vyplouváme za zamračené oblohy, ale než jsme dojeli do Deggendorfu, už svítí slunko. Za Deggendorfem se do Dunaje vlévá Isar a jeho zelená a studená voda kontrastuje s hnědou a teplou vodou Dunaje. Na soutoku je ostrůvek, který jsme využili k odpočinku, sušení a snězení svačiny, a Jarek pak uspořádal závod kolem ostrůvku. A protože jsem se odmítla zúčastnit, jel dvakrát a sám nad sebou slavně zvítězil (nebo sám se sebou prohrál?).

Odpoledne se počasí zas kazí, slunko zalezlo a ochladilo se, k čemuž napomáhá i ledovcová voda Isaru a změna terénu. Za městečkem Winzer se dosud široké údolí Dunaje prohloubilo a zúžilo, objevilo se i jediné skalnaté místo za celou cestu. A v noci už zase prší. Spíme opět na trávníku vedle cyklostezky na km 2241.

V dalším pošmourném mrholivém dni dojíždíme k hrázi přehrady Kachlet. Je tam sice možnost opět si půjčit na převoz kolajda, ale taky telefon, kterým se můžeme ohlásit hráznému a požádat o spuštění komorou. Jarek mě hecuje, abych to vyzkoušela. Sbírám v paměti anglická slovíčka (německy jsem se neučila), ale plavební komoru znám jen německy. Tak takovou splácanou větou ohlašuji jméno lodi, a že chceme do komory. Kupodivu se ozvalo:„Ja“. Z komory právě vyjíždí parník, pak se rozsvítila na semaforku zelená a najeli jsme do ní my. A hned se vezeme dolů, sami. To bylo překvápko! Jarek hned počítá, kolik vody taková komora obsahuje a o kolik výkonu přišla naším spuštěním elektrárna. A kolik by to asi bylo peněz.

Kachlet je jen kousek nad Pasovem, brzy projíždíme nádherným, ale nešťastně položeným městem na soutoku Dunaje, Innu a Ilzu. Povodně tam nejsou nijak zřídka, ta největší historická sahala až do oken třetích pater budov na nábřeží. Letos (r.2024) byl teto smutný rekord překonán, voda zaplavila celé historické město včetně náměstí.

Za Pasovem vjíždíme do necelých 30 km dlouhého německorakouského hraničního úseku a v něm jsme taky zůstali na noc. Jak jinak než na trávníku vedle cyklostezky.

Hraniční úsek končí přehradou Jochenstein, kterou jsme překonali další den dopoledne opět komorou. Tentokrát jsme ale podle pravidel dunajské plavby museli hodinu čekat na další lodě a kromě nás se spouštěly ještě dva menší motoráčky. Zmrzlí z dlouhého čekání a promočení z drobného deštíku tak vjíždíme do Rakouska, o tom ale zas až příště.

Slávka