Tu noc se mi zdál sen o tom, jak náš autobus míří znovu na slovinské řeky. Opět užíváme prvních průhledných vln Sávy, klepeme se zimou v Rakousku, nakupujeme v Bovci a sedíme večer při svíčkách u kytar. Někde v dálce zpívá Ryvola, že koleje jsou cejchem loučení a nad hlavou nám havran kráká: "Never more." Poslední den je dnem lítosti nad tím, že pohoda končí a to neskutečné vystřídají věci všední, nezajímavé. Ale ještě tu je před námi celá neděle, tak Mílo přestaň snít a vzhůru do posledních zážitků!

Snad proto jsem spal tak dlouho a tak všichni ostatní už vařili své nejoblíbenější nudle. Jáchym vysypával poslední drobečky ze svých bedýnek, prostě jsme likvidovali zbytky z toho, na co před tím nebyla chuť. Já s Jíchou jsme obřadně zasedli kolem jeho vařiče, který nám nahrazoval posvátný oheň našich předků a beze slova jsme prožívali to poslední kouzelné ráno, které se už nikdy nebude opakovat. Z povzdálí nám do myšlenek vstupovala šploucháním Dráva a z obzoru na nás upřeně hleděly Alpy. Zdravily nás sněhovými čepicemi. Už jsem se vůbec nedivil, že nesněží. Hezké počasí se stává jakousi samozřejmostí. A taky zřejmě zde v okolí nebyl talisman škaredého počasí, jakýsi Bubínek. Bubínku promiň, třeba si sympatickej chlap, ale kdykoliv se o tobě mluví, vždycky je to v souvislosti s vichřicemi, náledím a sněhovými bouřemi, případně přívalovými dešti.

Jsem rád, že tu s námi nejsi, ale fakt si to neber osobně. Pajda se snaží zuřivě pumpovat svůj excelentní benzínový vařič. Vždycky mám pocit, že výsledkem její snahy bude naskočení motoru a vyjevené Pajdě vařič odfrčí někam do dáli. Trochu přeháním. Jen si párkrát pšouknul a začal chrlit své mihotavé plameny. Za chvíli nás Pajda podarovala výtečným benzínovým čajem. Jestliže jsem v minulých dnech obdivoval naprostou disciplínu všech účastníků, která se projevovala přesným nastoupením v určený čas do autobusu, tak nyní se našel jeden šupák, který to horko těžko stihl. Nebyl jím nikdo jiný než já. Snažil jsem se pro sebe najít výmluvu ve stylu: "Vyhřezl mi spacák z obalu! Rozsypaly se mi nudle do neoprénu, nebo omylem jsem spláchl poznámky k deníku do záchoda!" Ale došlo mi, že bych svou situaci jenom ještě více zhoršoval. Horečnatě jsem sbíral věci, které mi při transportu do autobusu vypadávaly z tašky a proklínal se, že jsem tak vyspával. Ale aby ne, když se tak nádherně snilo a do toho Slim podbarvoval ranní procitání kytarou. Za Setrou se vyvalil pověstný oblak dýmu a už jsme si to šinuli na Lieser. Jestliže jsem byl ráno rozhodnut si poslední den řádně užít a porvat se s řekou, skutečnost, že naše jízda vedla těsně vedle řeky, dala mým úvahám a rozhodnutím úplně jiný směr.

Sice mě Dalibor chlácholil, že spodní slalomovku fakt jet nemusím, ale vůbec mi nepřipadalo, že by se zbytek řeky nějak výrazně lišil. Možná, že dobrý pozorovatel mohl sledovat v mém obličeji razantní změnu barvy od životaschopné do zářivě bledé. U jakési vesničky, která se pyšnila názvem: První bejbyvesnice, jsme narazili na objížďku, načež bylo rozhodnuto, že kus odtud se pojede. Šli jsme se podívat na řeku a v tu chvíli jsem si uvědomil, že mé životní poslání není mlátit zadkem o šutry v peřejích a k tomu chlemtat nedobrovolně vodu, nýbrž činnost dokumentaristická, spisovatelská a zaznamenávací. Dalibor mé rozhodnutí přijal se špatně skrývanou radostí, že mu jeden trotl odpadne a jal se dirigovat začátek naloďování. Nafasoval jsem do batůžku asi pět foťáků, přiřízl jsem brko na zápisky a začal promýšlet z jakých úhlů budu naše nebožáky fotit. V tu chvíli jsem si připadal jako E.E.Kisch, zuřivý reportér, který se nebojí vstoupit do chřtánu samotné řeky. Rovněž mě těšilo, že na sebe nemusím navlíkat můj zatuchlý neoprén.

Většina kajakářů se odhodlala nasednout nad první kaskádou a skutečně jí projeli za ovací přihlížejících germánů bez jediného prásku. Nutno poznamenat, že kličkování mezi šutry šlo našim pašákům skvěle. Lieser se lišil od Soči větší rychlostí proudu a množstvím kamenů, které ale nedosahovaly ukrutných velikostí, ale zato jich tam bylo více. Rychle jsem vyšplhal ze břehu do autobusu a dle instrukcí jsme měli zastavit asi kilometr až dva od nástupního místa. Jenže ono se to lehko řekne, ale těch míst, kde šlo zaparkovat naší Setru zase tolik nebylo.

Podařilo se nám to tak po třech kilometrech. Opět jsem se snažil prodrat se až k samotné řece. Netušil jsem, že Lieser bude natolik škodolibý a vytvoří několik menších ramen, přes které budu muset přeskákat a přebrodit. Navíc jsem udělal zajímavé botanické zjištění, že rakouské kopřivy pálí stejně jako ty české. Konečně na břehu. Ovšem to, co jsem spatřil, mi bralo dech. Asi třista metrů proti proudu bylo vidět prudce kmitající vlny, emitující naše kajakáře do vzduchu. Obvykle uvidíte na třista metrů velký kulový, maximálně bílo od prosycené vody vzduchem, ale zde byly patrné i přes velkou dálku vlny. To peklo mohla být horší čtyřka. "Jedna, dva, tři…", počítal jsem v duchu naše dobrodruhy. Byli všichni, až na Jirku. Dalibor na mě cosi hulákal a z jeho posuňků mi došlo, že se něco stalo.

"Jirka má sanici, zaletujte mu!" snažil se přeřvat proud. Nechápal jsem, co má Jirka se sanicí, nehledě k tomu, že jsem nikdy žádnou neletoval. Navíc nemám pájku ani cín. Doplahočil jsem se přes balvany a rameno řeky až k němu. "Co má Jirka se sanicí?", dožaduju se vysvětlení. "Jakou sanicí?" nechápavě na mě civěl. "Volal jsem, že jde po silnici a neujeďte mu!" "Aha", snažil jsem se tvářit chápavě a přemýšlel o tom, jestli já tak blbě slyším anebo náš guru už mluví z cesty. Hrabal jsem se po navigaci zpět na silnici a tam jsem spatřil Jiříka, jak si vesele vykračuje s kajakem přes rameno a v ruce třímá vrtuli. Po bližším ohledání nešlo o vrtuli, kterou, jak by se zdálo, ukořistil vyznavačům vzdušných sportů, ale o pádlo, které v oné zuřivé peřeji ohnul.

"Mě to spláchlo. Tam byl šílenej kohout, no a já to neustál," vysvětloval svůj další prásk. Vcelku jsem byl rád, že budu mít souputníka a předal jsem mu některé z fotoaparátů, aby měl taky nějakou zábavu.

Autobusem jsme popojížděli vždy tak o tři kilometry, abychom jistili ty, kteří by chtěli tohoto šíleného podniku zanechat. Ale statečnost našich pádlistů neznala mezí. I Mirek se držel. Dva prásky si už připsal, ale i tak jel stále kupředu. Na úseku, kde se Lieser rozděloval do dvou ramen a bylo záhodno plout vpravo, se při druhém pokusu prásknul Sváťa. Místečko to na pohled bylo těžké, voda se valila přes dva velké balvany, nicméně jak vysvětloval Dalibor: "Ono se to jen tak zle tváří, ale samo tě to proveze!" Pajda byla úplně rozjařená, jela by to klidně potřetí. Měl jsem digitální foťák Zpěvníčkový a bylo by dobré na něj nafotit taky jí, aby měla památku.

Ovšem řeka byla natolik rychlá, že než jsem stačil vše připravit, Jana mi zmizela z dohledu hledáčku. Tak snad mě za to nezbije. Dalším prásknutým byl Jícha. Jak ne zcela přesvědčivě tvrdil: " Já jsem se prásknul vo motorku." Vzpomněl jsem si na zdolávání Hronu před deseti lety. Tam byl v řece zrezivělý autobus. Když se dá prásknout o autobus, tak proč ne o motorku. Jen mi bylo trochu divné, že by pořádkumilovní Rakušané mírnix týrnix házeli do Lieseru Harleye a Kawasaki, o které se nebohý Jícha cvaká. Jak ale později vysvětlil, motorka se neválela v řece, ale jela po silnici a byla natolik úžasná, že Jícha sledoval její ladné tvary a přitom přehlédl neladný tvar šutru před svým kajakem. Další Jíchovo prásknutí bylo před slalomkou, kde byl hezký válec, lapač to vodáků. Jíchovi se ani nechtělo moc zabírat. Možná, že si chtěl užít posledního prásku a vyzkoušet eskymování, ale zůstalo u krysky. Jana Zpěvníčková naopak kryse utekla ve slalomce. Eskymáka zřejmě zvládá bravurně. Naši bohatýři dorazili do cíle a vypadali spokojeně. Honza Bouček zářil štěstím, Zbyněk pohladil svou singlovku, že má další řeku za sebou, Mokrejš ošplouchal svého modrofialového mazlíčka, Jáchym si u cíle vykouřil svou pověstnou cigaretu, Mirek opět přežil, Katky byly rády, že jako ženy daly Lieseru na frak, Vraník zádumčivě prohlížel škrábance na svém kajaku a naši průvodci byli spokojeni, že už to mají za sebou.

Poslední nakládání do vleku, zabalit hydrověci a autobus už nabral směr Praha. Cesta ubíhala rychle. Na rozdíl od minule už nesněžilo, ale nám by to bylo stejně šuma fuk. Opět jsme si na videu pouštěli Zambezi a snažili se okoukat grify, že až pojedeme my, tak to bude ještě lepší. Původně jsme se snažili prosadit v Čechách společnou večeři, leč byli jsme přehlasováni, a proto nezbylo nic jiného, než nakoupit nechutné bagety. Dopili jsme poslední alkoholové lahve a na sedadlech se rozhostil klid a mír. Většina pospávala a znovu prožívala naše pětidenní dobrodružství. S napětím jsme očekávali, jestli nás ještě nepotká nějaká legrace v podobě zlomené poloosy, rozbitého motoru, či urvané spojky, ale jako na potvoru nic. Mokrejš nás opustil ještě v Rakousku, takže bychom na tlačení autobusu byli v menším počtu. Autobus se za tmy dosunul až do Prahy, kde jsme kolem desáté vše vyložili. Poslední rozloučení s Daliborem a Jirkou, zhasnout světla v loděnici a šup do tvrdé reality. Ne, ještě ne, ještě se alespoň ve vzpomínce vrátíme, až dobrá organizátorská duše celého zájezdu, Jícha, umístí na své stránky toto vyprávění a fotky, které na rozdíl od nás nikdy nezestárnou. A až bude tato akce zapomenuta, až jí odplaví další vody a cachtání na potocích a cizokrajných řekách, pak bude dobře, protože dokud jezdíme, tak ještě žijeme…

sepsal: Míla
autoři fotek: Mokrejš, Jícha, Vraník, Katka Luterová, Zpěvníčková