Putování - den osmý (sobota 7.července 2001)

A zase to slunce. Už několik let zpět nás vítalo maximálně v den odjezdu a v den střídání táborů, jinak se počasí ustálilo vždy v úrovni zatažené, šedivé oblohy a občasné (i čtyřiadvacetihodinové) přeháňky. Tento tábor je ale v mnohém výjimečný. Vstáváme, vaříme snídani, uklízíme. Na dnešek je program jednoduchý, návštěva Karlových Varů. Děti odjíždějí autobusem a já určený k hlídání tábora zalézám zpět do spacího pytlíku. Trošku se prospím (uuuuaaaááááách), pak něco zdlábnu… Chvilkami se probouzím a koukám zvědavě ze své pozorovatelny na lidi, co chodí okolo ke studánce pro vodu. Nic zajímavého se neděje, znovu proto usínám.

Pořádně se budím až (u mě dost klasicky) hladem. Lenost ale vítězí, tak si opékám jen topinky. S česnekem. Za chvíli se vracejí výletníci, rychle se převlékáme do vodáckého a vyrážíme trénovat. Docela to odsýpá a tak dojde i na mé pokusy na kajaku. Není to strašné, hlavně ne na to, že na něm sedím podruhé. Váleček s vlnkou pro mne za chvilku nejsou překážkou a zkouším i nějaké ptákovinky. Jen ty nohy odvyklé singlovce a nezvyklé kajaku, ty bolí. Vylézáme z lodí a vracíme se do tábora na večeři. Už při její přípravě se nám všem zdá, že se moc rychle stmívá. Je po sedmé hodině a tma jako v ranci. Děti dojídají, když v tom slyšíme první zahřmění, rychle zaženeme děti do stanů, ještě jednou zkontrolujeme tábor a stany a připravujeme se na déšť. Je tady. První minutu nic moc, ale pak se svatý Petr ukázal. Provazy deště, země nesákne, začínají se tvořit kalužky, kaluže, moře, oceány. Neleníme a v trenkách a tričku vybíháme odvodňovat a kopat odvodní kanálky. První Kubelíkova cesta pro lopatku byla málem poslední. Erární stan je pod vodou, naštěstí jen u vchodu. Ve třech lidech kmitáme po tábořišti a kopeme a vyháníme. Po cca 2.5 hodinkách poletování největší déšť ustává, zem začíná vodu dost vsakovat a my si můžeme v klidu sednout k odpočinku. Je nám zima, silně se ochladilo, neustále mží. Ještě rychle vytáhnout lodě výš na břeh a můžeme z tepla spacáků hlídat. Dohoda zní jasně, Kubelík hlídá do půlnoci a pak zase chvíli já. Milda zalezl do stanu a už chrápe. Když mne Kubelík o půlnoci budí, klepe se zimou až mu kosti i zuby chřestí. Zalézá do spacáku a okamžitě usíná.

Putování – den devátý (neděle 8. července 2001)

Hlídám a s rozsvícenou baterkou obcházím tábor. Vždy, když ho obejdu, zalehnu pod celtu a taky vybruju zimou. Chvilkami pospávám a kolem čtvrté budím Kubelíka. Rychle se dorozumíváme, že už jen slabě, ale vytrvale mží, na hlídání tedy oba kašlem. To už je ráno? Moc jsem nespal, proto nechávám děti, ať si přichystají snídani sami. Chleba s marmeládou voní, teplý čaj s citronem taky láká ven. UUUÁÁÁÁÁÁ. Hned se také jdeme podívat, co se stalo s řekou. Kdybych to neviděl, nevěřil bych, jak rychle a o kolik dokáže Ohře stoupnout a to neustále leze nahoru. Lodě máme vysoko nad vodou a to je dobře. Co s načatým dnem, když poprchává a všechny věci jsou vlhké a nikdo z nás nechce riskovat další zmoknutí? Jsme dnes odsouzeni k pobytu na tábořišti, až na malou procházku do okolí, odkud nás opět vyžene déšť. Oběd (horká polévka) nás opět skoro nutí k odpolednímu spánku. Mnozí z nás to volání i využívají a jdou spát. Budí se až k večeru, kdy neprší a už je znát, že zítra bude zase svítit slunce hned od rána. Po večeři si chvíli povídáme, děti řádí po blízkém okolí ale i ony pomalu uvadají a zalézají do svých stanů.

Putování – den desátý (pondělí 9. července 2001)

Sluníčko, sluníčko. Příjemné šimrání nás tahá ze stanů a spacáků. Ouha. Přeci jen to nebude zas taková lahůdka, protože mraky se přeci jen honí všude okolo. Dnes mám naplánovanou cestu do Karlových Varů zase já. Chci se po letech podívat na místa, kde jsem jako mrňous se staršími kamarády pokukoval do výkladů a na zahrádky. Vyrážíme na autobus, jen zapomínáme, že je pracovní den. Autobus nám ujel… Tak si někoho stopnem. Kubelík mávne, druhý auto nám zastaví. Kouzlo. Je to odtahovka a na „zádech“ má nepojízdnou stodvácu s loděmi na střeše. Za okamžik jsme ve městě a naše kroky hned míří do hotelu Thermal, do bazénu. Důkladně osvěžení a vymydlení. Poté vyrážíme na obhlídku města a za nákupy. Vracíme se na zastávku autobusu a s hrůzou zjišťujeme, že nám zase co? No, samozřejmě. Ujel. Nevím jak to Kubelík dělá, ale zase stálo druhý auto. V táboře mezitím probíhají plně přípravy na hru, pracovně nazvanou „dětský dostihy“. Čekalo se jen na nás, měli jsme dovézt krepovaný papír na fábory. Proč, místo něho vezeme jiný papír, růžový a víceúčelový. Trať závodu je vytyčena, vyráží první družstvo. Za chvíli druhé a my máme chvilku klidu. Moc dlouho ne. Už se vracejí a my bodujeme zodpovězené otázky a hodnotíme čas. Odpoledne se chýlí k večeru a už začínáme dostávat všichni hlad. Dnes má kuchyně již zavřeno, na večeři jdeme na protější břeh do hotelu. Jídlo nemělo chybu, jen nás překvapilo (příjemně), že za půlhodinu měly všechny děti vyluxováno a pomalu vyrážely do tábora. Já, Kubelík a Milda jsme ale razili směr 36. MFF Karlovy Vary. Na všechny soutěžní filmy do některého ze sálů sice lístky byly vyprodány, ale Kinematograf bratří Čadíků s filmem Trhák to vše bohatě vynahradil.

Honza