Řeckou část zájezdu máme za sebou a přijíždíme na řecko-albánský hraniční přechod u městečka Melissopetra. Orlík naštěstí sehnal česko-albánský slovník, takže jsme dokonale připraveni. Fakt, že jde o slovník pro příslušníky mírových sborů NATO a OSN nám nikterak nepřekáží a slovíčka hltáme s velkou chutí. Po pár hodinách jízdy se už umíme zeptat, kde je nejbližší posádka protiletadlového vojska a postěžovat si na prázdný zásobník a silné krvácení. S objednáním gyrosu je to bohužel slabší.

Lengaricu jsme ještě stihli

Po zhruba hodině jízdy v obci Petran odbočujeme doprava do hor a začínáme stoupat ke kaňonu řeky Lengarica. Asfalt postupně mizí, poslední hodinu přes horské sedlo na nasedačku jedeme po široké, štěrkové cestě. Ta vznikla teprve nedávno, když nad kaňonem řeky Lengarica začala růst malá přehrada a vodní elektrárna. Dřív se sem dalo dostat jen na oslech, teď se sem oslové z Čech vyvezli autem.

Pokud se sem někdy dostanete, v nejvyšším místě cesty nezapomeňte zastavit a najděte vyhlídku po levé straně. Stojí za to. Cestou na nasedačku se vyhýbáme spoustě „tatrovek“(využíváme je potom na pendl), elektrárna je slušně rozestavěná a Albánci ji očividně chtějí spustit co nejdříve. Byli jsme nejspíš jedni z posledních vodáků, co si tady zapádlovali. Až spustí turbíny, všechnu vodu odvedou do sousedního údolí. Kaňon sice zůstane, ale jedině pro pěší.

Hydro od cementu

Nasedačka na řeku nepatří mezi ty nejromantičtější (suť, beton, dráty a pletivo) a tak se bleskově soukáme do hydra a jdeme na věc. Dnešní pádlování má budovatelskou atmosféru. Řeka voní jako rozředěný cement (teda, on to opravdu je rozředěný cement). Naštěstí na nás netvrdne, takže můžeme pádlovat dál do kaňonu, který se zařezává hlouběji a hlouběji. Místy je široká akorát na pádlo a má minimum vracáků, čekat na sebe ve větší skupině je problém. Obtížnost nepřekračuje WW II, ale soutěska je opravdu impozantní.

Oddych v termálních pramenech

Celý kaňon má cca 7 km, těsně za polovinou stavíme na focení u dvou vodopádů a před koncem soutěsky obhlížíme levý břeh. Když Bosák uvidí místo, které hledá, rychle přistává a my ostatní se sypeme do vracáku pod něj. Tentokrát se ale nestaví kvůli jezu, prohlížení ani přenášení. Kousek nad řekou je totiž bazének s termální sirnou vodou. Sundáváme hydro (teda kromě mě, protože mě to zas teplé nepřipadá) a skáčeme do bazénku. Za dalších pár set metrů soutěska končí, za kamenným mostem vpravo končíme i my a než přijede druhá dodávka, koupeme se v dalších termálech, které jsou hned u mostu. Kousek pod mostem se Lengarica vlévá do Vjosy, se kterou se dá plavba spojit – pokud tu chcete strávit víc času.

My ale z Lengarice spěcháme na Osum a po krátké poradě v Permetu se rozhodujeme, že si cestu zkusíme zkrátit přes hory. Osum je od Lengaritse vzdušnou čarou vzdálený možná 20 km, bohužel tu jako jinde v Albánii nevedou silnice a tak se většinou jezdí skoro 5 hodinovou objížďkou přes půl země. No, ale nějakou čárku na mapě přeci jen nacházíme a jsme rozhodnutí to tentokrát vzít na Osum přímo.

Je to sice dál, zato horší cesta

Brzy se ukazuje, že cesta přes hory nám asi nezkrátí čas příjezdu. Jediné, co zkrátila, bylo naše LTčko (přišli jsme o nárazník). Na Balkáně jsem už něco najezdil, ale tohle zatím předčilo všechno. Čtyři hodiny postupně vysedáme, nasedáme, často raději šlapeme za autem, a když se náhodou vezeme, raději se z okýnka do údolí moc nedívám.

Asi si dokážete představit naše překvapení, když uprostřed ničeho (totální zapadákov, osada Sevran i Madh) potkáváme rukou nakreslený piktogram parkoviště a cedulí „Camping“. Začínáme luštit nabídku, psanou dost originální angličtinou a z domku vybíhá přičinlivá albánská podnikatelka s 50 čerstvými „langošokoblihami“a medem, tvarohem a rakijí na zapití. Najíme se, napijeme a totálně zruinovaní (platíme 1 EURO) odjíždíme kempovat do údolí Osumu.

Osum – soutěska, krocani, rafťáci

Osum je řeka WW II bez záludností s horním a dolním kaňonem a celkovou délkou ježděného úseku skoro 16 km. Končí se v městečku Corovoda. I tady je spousta skal a vodopádů na focení a jak se ukázalo, tak i jedna příležitost na krysení. Pro nás byl Osum výjimečný hlavně v tom, že jsme konečně potkali nějaké vodáky. A krocany. A „záchrannou“ operaci. Místní rafťáci totiž dva krocany, kteří se do soutěsky očividně dostali omylem, ulovili, svázali házečkou a odvezli dál po proudu. Možná vypustili, možná opekli. Těžko říct.

Osud krocanů už ale rozebíráme nad pivem v historickém městečku Berat, odkud míříme na údajně technickou řeku WW II- III Fani i Madh. Ráno přijídíme na vysedačku prověřit, kolik má řeka vody. Guli vypíná motor, dívá se proti proudu a po chvíli váhání se od volantu ozve: „Tady je asi něco navíc.“ A vážně bylo.

Přes zimu tu vyrostla možná 80 metrů vysoká sypaná hráz, takže Fani i Madh (minimálně jeho spodní část) už neexistuje. Zkoušíme pár náhradních variant, například severoalbánský Kir / Kirin. Vodu ale nemá a tak se rozhodujeme přejet do Černé Hory rovnou na Moraču, ať ještě stihneme zapádlovat.

Albánie vodu nemá, Černá hora by mohla rozdávat

Na černohorskou Moraču příjíždíme odpoledne, nohy protáhneme krátkou prohlídkou kláštera a jdeme na věc. Řeka má velmi slušnou střední vodu. Morača je dlouhá, stačí si vybrat nejvhodnější úsek. Dnes jdeme na trojkový vršek Morači, začínáme u mostu nad klášterem. V plánu je cca 10 km až k soutoku s řekou Mrtvica, kde chceme spát.

Plavba je zábavná (spousta peřejek WW III), pestrá (čas si krátíme lovením krys) celkem bezpečná (velké vracáky, dobře se zastavuje) a rychlá (vážně to teče). Koryto je prořezané a nepotkáváme žádný strom ani jinou podlost. Večer si jdeme prohlédnout kaňon Mrtvice, nacházíme místo, kde by se daly lodě dostat až k vodě a hned máme plán na příští rok.

V sobotu ráno nás po závěrečném táborákovém večírku nás čeká taky poslední balkánské pádlování. Střední kaňon řeky Morača začínáme od soutoku s Mrtvicou, jedeme něco přes 10 km včetně patrně nejtěžšího místa na Morači – peřeje autobus. Řeka je trochu širší, jinak má podobný charakter jako včera. Guli hlásí, že se k blížíme k hlavní peřeji, když nás najednou překvapuje váleček přes celou řeku. Kdo má smůlu, trochu si zarotuje. Vylovíme krysu a už se řadíme do vracáku vpravo nad zmíněnou peřejí.

Autobusový efekt peřeje Autobus

Peřeji se říká autobus údajně proto, že tu před pár lety zahučel do řeky autobus se svatebčany. To nás ale v tu chvíli tolik netrápilo, snažili jsme se zapamatovat si stopu tak, jak nahoře radil Guli. Peřej jsme původně prohlíželi z výšky cca 200 metrů, takže na vodě vypadá samozřejmě úplně jinak.

Vody je opravdu hodně, kaňon hučí a kajaky po jednom mizí z laguny a padají do úvodní peřeje. Nakonec je řada i na mně. Pletu si samozřejmě hned první kámen a spíš než podle Guliho pokynů to jedu na oči. Zadařilo se bez eskymáka. Dole se mezitím loví dvě krysy a čeká se, jestli se neobjeví jedno ztracené pádlo. To nevyplavalo ani po 10 minutách, takže Orlík staví náhradní a dojíždí Moraču s ním. Kilometráže tuhle cca 400 metrů dlouhou peřej označují až jako WW V, což je hodně nadsazené, ale nudit se v ní určitě nebudete.

9 řek a taky pár krys

A máme dopádlováno. Vážeme lodě, dáváme poslední černohorské čevapi a pleskavicu, přes Srbsko a Maďarsko pomalu krájíme kilometry a začínáme pomalu bilancovat. Od pátku do další soboty jsme dali celkem 9 řek (Moraču jsme jeli dva dny a Kalaritikos s Arachtosem jsme naopak dali najednou). Najezdili jsme odhadem 180 km vody WW II- IV, krysy nikdo nepočítal. Zkrátka – jestli máte rádi teplo, baví vás řeky střední obtížnosti a vedle „bušení prásků“ dokážete ocenit i vodopády, soutěsky a spoustu jiných super míst kolem řek, určitě neváhejte a vyrazte s chutí (a s někým, kdo to tu zná) do Řecka!

Libor „Líba“ Procházka, kajakářský klub Larse Heletága