Úterý 29.4.

Den "O" - čili odjezdový den. Ačkoliv jsem si na tento den už neplánoval žádnou práci, tak nestíhám díky porůznu se objevujícím průšvihům. Takže zprávu o tom, že se odjezd zpozdí, docela vítám. Nakonec ale přišla i hodina "H" a scházíme se na loděnici a čekáme na hradečáky. Když konečně přijíždějí, tak jen zděšeně porovnávám tu hromadu věcí před loděnicí, kupu věcí již naházených v autobusu a jeho velikost. Taky tak trochu přemýšlím, jak připojíme ještě jeden vlek. Ten, který je momentálně za autobusem ve mně moc důvěry nebudí. A během nakládání mně běhá hlavou, že když jsem na návěs pro 21 tun naložil o 9 tun více, tak to nevypadalo tak hrozivě, jako tento vlek. Mráz aby zadek roztrhnul tomu, kdo nám ukradnul velký vlek. Po nezbytné zastávce na první benzince kvůli dohuštění kol vyrážíme směr Poděbrady-Praha-Příbram, kde se naloďuje poslední čtveřice spolucestovatelů. Bylo něco před půlnocí, když konečně míříme směr hranice.

Středa 30.4.

Před hranicemi ještě doplňujeme nádrže u autobusu, pár jedinců ještě pivo a hrneme se před ně. Ale rakušáci asi mají houby co na práci a nechávají nás všechny vystoupit, projít speciálně upravenou místností, kde kontrolují pasy, dávají razítko (i na stránky pro úřední záznamy) a laskavě nám umožňují průjezd. Tak jedeme dál a ráno jsme na hranicích s Itálií. Nejdříve to vypadá, že jsme skutečně v unii, a že ani zastavovat nebudeme, ale o kus dále stojící karabinier zvednutou plácačkou dává najevo, že takové exoty už asi dlouho neviděl a chce se podívat. Vybral pasy, a pak si asi opakoval češtinu při čtení našich jmen. Asi tím udělal velký dojem na holky, protože jsou z něj úplně paf. Do konce zájezdu všechny ostatní chlapy, které potkáváme, porovnávají s tímto karabinierem. Stal se prostě jejich favoritem.

Asi kolem desáté hodiny zastavujeme u říčky "Fella" - ze silnice vypadá jako pěkná říčka na rozjezd, ale má málo vody. Tak se trochu rozcvičíme a jdeme na to. Už když usedám do kajaku, je mi jasné, že to bude boj - Když pominu Úpu a Metuji, tak jsem v kajaku na divočejší vodě seděl naposledy na podzim na Vavřinci - cítím se nestabilní a totálně nesvůj. Po pár stovkách metrů je most a pod ním první místečko, kde voda po malém skoku žene na kámen. Kdo si najel vpravo, tak byl vcelku v pohodě, ale já i pár dalších se nechali natlačit vlevo, a to byl docela problém. Bylo tam pár plaváčků. Šárka plave ještě jednou o kus níž, ale když si uvědomí, že nesedí v kánoi, a že je lepší mít pádlo nad vodou a ne pod ní, tak už na kajaku do konce zájezdu nezaplavala. Z autobusu při projetí kolem jsme si všimli hezkého místečka. Když jsme k němu dopádlovali, tak už se nám moc nelíbilo-voda se žene na obrovský kámen a je tam pořádná žumpa. Vidíme, co to udělalo s Petrem na singlu, tak až na Martina přenášíme. Už to je kousek k místu kde končíme.

Moc dlouho se nezdržujeme, balíme a pokračujeme do Terstu, kde se po prohlídce města naloďujeme na trajekt. Při naloďování začíná panika, neboť vloni při cestě do Norska jsme nejprve najeli na loď, a pak jsme si vybalili věci a vyšli ven. Zde nás ale rozdělují a auta se do útrob lodi přijímají už bez pasažérů. Další panika vzniká ve vstupní hale - Slon s lístkama s první částí vešel dovnitř a pár nás ještě zůstalo venku. Pochopitelně bez lístků nás už nechtěli pustit. Naštěstí má Petr D. puštěného mobila, a tak se nakonec dovnitř dostáváme. Táboříme na palubě, popíjíme různé nápoje. Pepíno snad jako omluvu, že nejede, poslal flašku slivovice. Možná si taky myslel, že někdo zopakuje jeho borecký výkon z minulého roku, ale flašku zdoláváme bez problémů a dokonce nás ještě musí zachraňovat trajektový obchůdek. Já se Šárkou trávíme noc i další den na palubě na prima lehátkách, ostatní snad z obavy z větru a vln se uchylují do podpalubí.

Čtvrtek 1.5.

Žádný prvomájový průvod nepořádáme, nemáme ani mávátka, ani transparenty, ale hlavně si na to nikdo pořádně nevzpomněl. Stejně jako na včerejší čarodějnice. Odpoledne se ze širého moře začíná objevovat pevnina - nejdříve Albánie, pak i Řecko a nakonec náš přístav Igoumenitsa. Rovnáme si hodinky - Řekové jsou o hodinu rychlejší - a v 19 hodin vyjíždíme z trajektu. Po světové silnici E55 pak míříme na jih, kde odbočujeme na místní cesty. A tím se seznamujeme s Řeky, protože párkrát bloudíme, ptáme se a obracíme se, až za jednou vesničkou končíme na hřbitově. Protože většina protestuje proti tomuto hotelu, obracíme se (málem přitom bouráme zvoničku) a o kus dál nalézáme pěkné místo pod obrovským platanem. Místo je to pěkné pouze do okamžiku, kdy objevujeme štíra. Slabší povahy prchají do autobusu a odmítají vylézt.

Pátek 2.5.

Ráno nastává dlouho očekávaný a nenáviděný okamžik - Petr D. má konečně možnost ostatní terorizovat všechny spáče svým oblíbeným "hlááásatel hláááásáááá že svět je jedna krása ...." a činí tak s gustem sobě vlastním. A činí tak pak skoro každé ráno. Vstáváme všichni, další štíři už se buď neobjevili a nebo nikoho neotrávili. Po ještě jedné "rozmluvě" s domorodcem se konečně dostáváme k první řece s hrůzu budícím názvem - Acheron (kdo nezná řecké báje a pověsti, tak ať si je přečte). Začátek jak na Hřenský Kamenici - teče potok lučinou - drbeme se po kamenech, párkrát přenášíme. Pak se ale řeka sevře do úzkého kaňonu, najednou je plná průskoků, skoků, hlubokých bazénků, zablokovaných míst. Prostě nádhera. Jen vzpomínáme na Nunyho, na jeho stísněné pocity a jak by tu asi trpěl (ale máme sebou Jonáše a ten nám ty kecy bohatě vynahrazuje). Sem tam něco prohlížíme a jedeme. Přenášíme jen jeden sifon, protože ten by skutečně asi nešel. O náročnosti této řeky svědčí i to, že je to 12 km a jedeme to 6 hodin. Těšíme se na očistnou koupel v teplounké vodičce, ale asi 3 km před cílem je pár vyvěraček a voda se stává silně mrazivou - koupel mi pak připomíná koupele v Norsku.

Petr Zítko Vs Kačeři