Odpoledne ještě stíháme Louros. Pár nás nejede, tak obdivujeme zbytky antického akvaduktu a čekáme na ostatní. Nejdříve přijedou oči, pak i zbytek těl - nejdříve 2 kilometry humusoidní vrbičkárny ZW, pak najednou soutěska WW IV. Odjíždíme a opět se seznamujeme s řeckými silnicemi - spíše než vzdáleností by bylo vhodnější měřit to časem nutným pro zdolání. Několikrát nadlehčujeme vlek, několikrát tlačíme autobus do kopce, pak delší dobu vyrážíme kámen zaražený mezi pneumatiky zadní dvojmontáže. Za šera pak dojíždíme do
kempu, kde příští den budeme končit plavbu. Rychle vaříme a jdeme navazovat družbu do místní taverny. Zvykáme si na místní víno Retzina, je nejlevnější, ale fakticky nám chutná. Někteří holdují unijním značkám Amstell a Häinenken (nebo tak nějak).
Reklama
Sobota 3.5.
Ráno opět budíček "Hlasatelem", balíme a vyrážíme do kopců. Cestou se pokoušíme nakoupit chleba, ale na první pokus jsme odmítnuti a jsme nasměrováni na místní pekárnu. Po nesmělém vstupu dovnitř začínáme rabovat místní speciality - listové těsto se zapečeným salámem nebo sýrem. Někteří mírně blednou poté, co si na tom pochutnali, se dozvěděli, že ten sýr je ovčí. Ale je to jen psychika, tak to docela v pohodě rozdejchávaj. Po záhadných cestách se dostáváme i k mostu, kde máme začít plavbu po řece Kallaritikos, pracovně nazývané
Klitoris. Je to asi 13 km s obtížností WW II - WW IV. Začátek je zrovna poněkud obtížnější a to totálně demoralizuje Jonáše. Já se Šárkou se rozhodujeme, že pojedeme na orinoku. Ale po pár metrech zjišťujeme, že už jsme na orinoku už dlouho nejeli, nejsme sehraní a tenhle začátek je mimo možnosti orinoka - zalévá se vodou, stává se těžko ovladatelným a po nárazu na jeden kámen plaveme. Dlouho jsem se nějak nemohl dostat ven a tak mi připadá, že plaveme neskutečně dlouho - na pohled, kdy vidíte hladinu těsně nad vámi, ale
nadechnout se nemůžete, tak na ten jsem si nějak odvyknul. Ačkoliv rozplavba není příjemná, tak jedinými ztrátami je úbytek mojí morálky v souvislosti s pár "andělíčky", které jsem nalokal.
Pak se obtížnost snižuje na WW II, řeka se valí, okolí je přímo fascinující. Přijíždíme k mostu, pod ním je stupínek s válečkem. Tady zastavujeme a chvilku odpočíváme. Slon hlásí cosi o trochu těžším esíčku, které je hned kousek od mostu. Když jsme projeli místo, které Slon ještě prohlížel, a kde voda prudce valila na skálu, tak jsem si říkal, že to bylo docela v pohodě. Jenže to nebylo to pravé. Esíčko přichází bez většího varování a nečekaně. Na orinoku je to boj - snažíme se vyhýbat těm největším vlnám, ale i tak sedíme ve vodě a loď je dost těžce ovladatelné. Na jednom místě lisujeme Libora na balvan, o kus dál se štěstím prokličkováváme mezi balvany a skálou a díky váze vody prostřelujeme jeden větší válec. Snažíme se zastavit, ale nikde není
dostatečně velký vracák. Snažíme se pádlovat proti proudu, aby se alespoň vypustila voda. Vidíme, jak si válec pochutnal na Peťuli, a jak plave. Tak se obracíme, jedeme ještě kousek níž, kde se nám podařilo nalézt místo pro zastavení. Vyskakuji a chystám si házečku - ale místo Peťule připlaval Libor se dvěma kajaky.
Házím mu lano, ale oba kajaky neudrží, tak Peťulin pouští (jede s ním Jirka) a vylézá na břeh (respektive žádný břeh tu není, jen naplavený písek pod kolmou stěnou).
Dozvídáme se, že ve válci vrazil do kajaku a ten ho
doslova vymrštil ven, a že Peťuli zachránili nahoře Petr s Janou. Vykukuji za skálou a posunky na dálku se s Petrem domlouvám. Ten pak Peťuli přitáhnul přivázanou na hopšňůře za singlem. A protože její kajak byl kdesi v dáli (to věděl jen bůh a Jirka, který jel s ním) , bereme Peťuli na orinoko jako porcelána. Dlouho už jsem se tak nebál, jako při této plavbě. Z Peťule vypadlo, že vůbec na deblovkách nejezdí a taky to na ní bylo znát. S obavy jsem hleděl za každou zatáčku, všechno šulil po vnitřních obloucích a snad jsem se i modlil, abychom už našli kajak. Ten kus (snad 2 km) mi připadal jako věčnost. Po urovnání celé situace již vcelku v pohodě pokračujeme dál až k soutoku s řekou Arachtos (opět jej pracovně pojmenováváme - Erektos, podle skály kousek před koncem). Široká vodnatá řeka se stísněnou soutěskou ke konci - moc pěkná řeka. Snad jediný problém měl Vašek, když ho schroupnul jeden karfiol - dle jeho slov: "Jedu si v pohodě a najednou jsem špičkou proti proudu, vlevo ode mně se valí řeka, napravo se to valí a já stojím na místě a nemůžu nikam.“
Odpoledne se přesouváme k řece Aspropotamos (Acheloos), ale silnice nás zrazují. První známkou je most, který by u nás už asi zavřeli - všichni jdeme pěšky, Víťa s prázdným autobusem to opatrně přejíždí. Když si ho dobíráme kvůli obavám nad stavem mostů z předchozích dnů, tak odpoví, že teď už by snad věřil i smrkovému kmenu přes řeku. Tento optimismus však poněkud opadá o kus dál. Po nejrůzněji hrůzných silničkách míjíme rozestavěnou přehradu, střídavě jedeme a střídavě jdeme za autobusem. Až za jedním brodem rozhodujeme, že dál to prostě nejde. Tak se kousek vracíme na pěkný plácek, kde táboříme i s ohýnkem a hudební produkcí.
Petr Zítko Vs Kačeři