Pátek 9.5.

Ráno vyrážíme do vesničky Vikos. Jenže ta je vysoko na kopcích a sestup k vodě po stezičkách pro kozy slibuje dlouhou a potem skropenou cestu. Už ráno mne bolí záda, a když Petr říká, že to pro Šárku nebude, tak se rozhoduji, že pojedeme až druhý úsek. Alespoň jdeme kus s nimi a můžete dokumentovat jejich galeje při snášení lodí k řece. Vracíme se k autobusu a přejíždíme k mostu pod těžším úsekem. Most je kapitola sama pro sebe - opět nebudí důvěru, ale nakonec se Víťa odhodlává jej přejet. Na parkovišti za mostem se potkáváme se skupinou Ládi Hrona z Pardubic. Když tak sedíme a kecáme, dolehne k našemu sluchu zvuk motoru plně naloženého těžkého náklaďáku. Díváme se po sobě, koukáme na most a říkáme si, že to snad ne. Ale jo, bez nějakého zaváhání náklaďák velikosti Tatrovky hupnul na most, přejel jej a zmizel v serpentinách někam do kopců. Ta značka s omezením 15 tun je asi pravdivá, ale nás předtím moc nepřesvědčila.

Po delší době se konečně dočkáváme našich. Sedáme na vodu i my a jedeme dál. Voda je průzračná až na dno a mám pocit, že tak čistá voda doma neteče ani z vodovodu. Je to jen WW I - WW II, ale krajina stojí za to. Navíc zpestřená asi 5 rafty obsazenými německými studentkami. Končíme u místa, kde jsme spali. Pár minut čekáme na Víťu, který má díky oklice dlouho cestu, nakládáme a jedeme na řeku Langafsaz. Má sice málo vody, ale s občasným zadrbáním to jde. Obtížnost je tak WW I až WW II. Škoda, kdyby bylo více vody, mohla by se některá místečka oprávněně honosit označením WW III. Na jednom takovém místě už nějak nedávám pozor a najednou mám mokrou hlavu. Zvedám, přemýšlím, co se stalo a proč mne bolí loket a je tu další peřejka a pod ní vidím dno kajaku a Liborovu hlavu - prý si o kámen vyrazil pádlo. Kolem sedmé hodiny jsme na soutoku. Pár slabších jedinců odpadává a nás sedm statečných pokračuje po Kalamasu dále. Prý to je jen 15 km. Jenže pak Slon začíná trochu přidávat až na 20-25 kilometrů. Zapadající sluníčko nás začíná trochu nervovat a ani si pořádně nevychutnáváme krásu kaňonu, kterým projíždíme. Obtížnost je tak WW I, voda sice teče, ale ne rychle, jak bychom si přáli. Začíná souboj s časem. Po setmění začíná ten pravý souboj - s řekou, kameny, větvemi, hmyzem zalézajícím do nosu, pusy a očí, bojujeme sami se sebou. Prostě Slonova jednička s překvapením na konec aneb jak říkal: "Zážitky nemusí být krásné, ale intenzivní".

Lituji, že měsíc není ve vhodné fázi a moc nesvítí. Pomohl nám i tak, neboť suchozemci už chtěli odjet hledat nás na jiné místo. Naštěstí se Jonáš ještě vrátil na břeh pro gumicuk a zahlédl stíny lodí na řece. Rychle navazujeme a odjíždíme do Igoumetsy, odkud ráno jede trajekt. Hledáme nějaké vhodné místo a nad přístavem nalézáme poměrně hezké parkoviště. Akorát nejsme jediní, komu se líbí výhled na přístav. Vyrušujeme pár dvojic v autech. Po prohlídce místa se ukládáme ke spánku (a po odhození gumového příslušenství). Vzhledem k předchozím událostem při příjezdu na parkoviště nazýváme toto parkoviště šukaplac.

Sobota 10.5.

Ráno si Petr naposledy zazpívá Hlasatele, snídáme a jedeme do přístavu. Leč náš trajekt nikde. Po chvíli ježdění po přístavu zastavujeme na správném parkovišti a tu hodinu (o kterou jsou Řekové posunutí proti našemu času) trávíme pozorováním přístavních škeblí, krabů, ryb a přijíždějícího trajektu - už z dálky je vidět, že je to náš už známy "Sofokles V". Naloďujeme se, zabíráme místa a věnujeme se dopisování poznámek a posledním fotkám přístavu. Potkáváme taky skupinu z Moravy - kolařů, se kterými jsme se seznámili již při první plavbě. Sdělujeme si dojmy a začínáme popíjet, co jsme nakoupili na pevnině i v obchůdku na trajektu. Začíná se míchat pivo, Retzina, Ouzo, Metaxa (tu koupil Víťa na pokyn zaměstnavatele jako usmíření za to zpoždění při opravě autobusu) a kdoví, co ještě. Pro některé je to smrtelná kombinace a následná nevolnost, která se již nedala svézt na mořskou nemoc vzhledem ke klidné hladině. Takže nominace pro letošní ročník soutěže "Pomník 2003" putuje do Příbrami Martinovi. A Libora snad zachránilo jen to, že už nebylo co pít a v obchůdku zavřeli.

Neděle 11.5.

Ráno přistáváme v Terstu, Martin má barvu místního moře - nezdravě zelenou a obsazuje okénko s pytlíkem v pohotovostní poloze. Míříme na Tarvissio-Villach-Salzburg-Linz a na Dvořišti jsme kolem 16 hodiny. Všichni na benzince za hranicemi (ani pasy vidět nechtěli) nakupujeme bagety a cpeme se, jako kdybychom celou dobu nejedli. Jedeme přes Příbram a Hradec a kolem 22-té hodiny jsme na loděnici v Chrudimi.

Petr Zítko Vs Kačeři