Středa 7.5.

Podle původního plánu jsme měli mít jeden den celodenní výlet. Využíváme tedy situaci (či spíše nám nic jiného nezbývá) a jdeme se podívat na klášter, který jsme včera viděli z vody. Jdeme cestou necestou, pak korytem potoka s nesčetným broděním, až se potok svírá do soutěsky spíše vhodné na kaňoning. Škrábeme se do kopců, ostnaté keře zase škrábou nás, sem tam teče i kapka krve. Po tomto pochodu se dostáváme k mostu, kde jsme včera končili. Přecházíme jej a využíváme dobrodiní pohodlné chůze po jinak pekelně rozpálené silničce až ke klášteru Zavordas. Vypadá pěkně, ale je zavřeno. Už cestou nahoru jsem zaregistroval, že z farmy dole pod klášterem vyjíždí auto. Tím přijel jeden z místních, a ačkoliv mluví jen řecky, tak se domlouváme. Ochotně odemyká a bere nás dovnitř. Z toho, co povídá, tušíme, že snad klášter pobořilo zemětřesení a nyní se opravuje. Skutečně v jedné místnosti je ještě jeden řek, který tu zdobí strop malbami s náboženskou tématikou.

Rukama nohama vysvětluje, že to už maluje 3 roky a asi tak 3 až 4 roky mu to ještě bude trvat. Také nám ukazuje malý oltářík s lebkou ve zdobené schránce stylizující přilbu. Nevím přesně, ale buď to je lebka zakladatele kláštera nebo některého svatého. Snažíme se doptat na poustevnu pod klášterem a na toho mnicha. Chápou velice rychle a vedou nás úzkou stezičkou dolů strání, až přicházíme pod poustevnu. K ní vede na první pohled docela chatrná dřevěná konstrukce - důvěru absolutně nebudí. Když náš průvodce po ní začíná skákat, dodáváme si odvahu a vstupujeme dovnitř. Mnich nikde není a my prohlížíme všechny prostory. Napadá mne, že to možná byl také jen turista. Vnitřek je vskutku zajímavý, i když při jeho prohlídce je občas nutné svěřit se do rukou božích a věřit v pevnost prken a trámů, po kterých jsme chodili. Mezi nimi bylo totiž vidět dolů. Je to tu zajímavější než zkomercionalizovaná Meteora. Při odchodu zanechává každý pár drobných na talířku u vchodu. Když Slon nabízí ještě pár euro, je už naším průvodcem odmítnut. Přívětivost místních lidí nás prostě překvapuje. Zpět do Elati dorážíme až v podvečer, naprosto uvaření a vypečení ve vlastní šťávě. Domlouváme s panem domácím sprchu - je to hadice, kterou používá na zalévání a hromadně se sprchujeme přímo na place mezi autobusem a tavernou. Ve vsi asi budou mít ještě dlouho o čem si povídat. Taktéž dostáváme zprávu, že čerpadlo je na cestě z Athén a přijde zítra v poledne.

Čtvrtek 8.5.

Už večer se snažíme zajistit si odvoz na Venetikos (vlévá se do Alikmonu a skončili bychom na stejném místě jako předevčírem), ale to se nepodařilo. Jediné použitelné vozidlo je bez techničáku a majitel se bojí s ním vyjet na hlavní silnici. Snažíme se přemluvit ostatní k výstupu na kopec, který vidíme z taverny. Nakonec ráno vstáváme pouze tři - já, Šárka a Vašek. Ostatní většinou ještě spí, a tak využíváme příjemného ranního chladu. Asi po 7 km přicházíme pod ten kopec a snídáme. Dále již začíná výstup spojený s hledáním průchodů mezi trnitými keři. Asi ve čtvrt na deset jsme na vrcholu. Tady nás čeká překvapení - kousek ode mne se odplazí had, že ani kdybych roztáhnul ruce, nedokážu ukázat jeho velikost. Nacházíme také želvu. Vzbuzuje v nás spíše sympatie a navíc nám neutíká. Na vrcholu se snažíme zorientovat podle mapy, což se nám daří pouze částečně. Peřeje na Aliakmonu nevidíme (měly by být s obtížností WW V, a které jsme po zprávách od jiné české skupiny zavrhli), nevidíme ani přehradu. Vše je zakryto asi dalšími kopci.

Narůstající vedro a množství všelijakého hmyzu nás upozorňuje, že je na čase vyhledat stín taverny. Vracíme se na silnici a po pár stovkách metrů jede auto naším směrem. Zkusím mávnout, auto zpomaluje a muž za volantem ukazuje, že má v kabině plno. Ukazuji na korbu, načež zastavuje, my naskakujeme na korbu a za chvíli seskakujeme z auta přímo u taverny za značné pozornosti a chechotu našich. Nutno sdělit, že nás zase místní překvapili. Když jsme seskočili dolů, náš dobrodinec se jde pozdravit s hospodským, a pak se obrací a vrací kus zpět, kde zastavuje u svého domu.

Sedíme ve stínu, někdo se opalujeme a čekáme na servisáky. Čas běží, létají hlášky o tom, kdo musí v pondělí do práce a kdo ne, až někdy před třetí hodinou přijíždějí servisáci. Po usilovné práci se ozývá pro naše uši lahodný zvuk běžícího motoru. Rychle balíme, loučíme se s panem domácím a jeho paní, Slon s Víťou rovnají účty za opravu - necelých 1500 euro a odjíždíme. Při průjezdu mám pocit, jako by se s námi loučila celá vesnice. Míříme na Venetikos, což je pěkná voda, tak WW II s obtížnějšími místečky, které by při troše času byly pěkným tréningem a zablbnutí si. Ale stíhá nás tma, moc se nezdržujeme. Přijíždíme na soutok a Alikmonem, kde je pěkný kemp. Ale autobus nikde. Petr vyráží na obhlídku, protože kousek proti proudu Alikmonu je most. A skutečně tam čekají. Jaké by bylo překvapení, kdybychom k nim připádlovali zespoda a bafnuli na ně. Rychle se balíme, vaříme večeři a odjíždíme směr Voidomatis. Z cesty si moc nepamatuji, spal jsem jak nemluvně. Akorát v okamžicích, kdy jsem se probudil, jdeme pokaždé z prudkého kopce. Někdy po půlnoci přijíždíme k mostu přes Voidomatis, kde zítra budeme končit, a kde spíme.

Petr Zítko Vs Kačeři