Naše expediční vozidla jsou již skoro měsíc na cestě Afrikou, projela východ Evropy, blízký východ, Egypt, Súdán, Etiopii, vyjela téměř do poloviny kopce Mt. Kenya. A teď nás konečně dovezou k naší první africké řece.

O Taně toho příliš nevíme, teče prý někde na sever od Nairobi a je to prý čtyřková voda. Víc nám toho Vojta Jančar z HG Sportu neřekl. Informace komerčních raftových společností nám příliš nepomohou, jenom upřesňují vysedací místo jako Camp Sagana. Jedeme po hlavní silnici od severu směrem k Nairobi, když tu přijedeme do stejnojmenné vesnice. Tady by to někde mohlo být. Nakonec pomocí místních a nenápadné cedule opravdu nacházíme krásný kemp. Nikdo tu není kromě postaršího správce. Ten ale na vodě nikdy nebyl, takže naše informace o řece nedokáže rozšířit. Telefonujeme tedy raftové společnosti a z nepříliš ochotné paní se snažíme vyzvědět víc. Paní nám nechce dát příliš informací, protože je to koneckonců jejich know-how. Na druhou stranu se ale bojí, že pokud se utopíme, tak to bude pro společnost negativní reklama. Dozvídáme se pouze, že tam jsou velice nebezpečné peřeje a možná i vodopád. Telefon pokládám a nejsem o nic moudřejší. Za chvíli ale paní volá zpátky: „Měla bych pro vás jednoho mladého nezkušeného průvodce. Sjede to s vámi, ale soukromě, naše raftová společnost si myje ruce.“ Za 50 dolarů je to výhodná nabídka, nikomu z nás se nechce sjíždět na slepo neznámou čtyřkovou vodu, na které je možná vodopád. Usínáme, zdá se nám o vlnách a válcích a těšíme se na zítřek.

Ráno nás budí sluníčko a náš „nezkušený“ průvodce Titus. Ukazuje se, že kromě toho, že dělá raftového průvodce na plný úvazek, jezdí také závodně slalom na kajaku a v roce 2006 byl dokonce v Praze na mistrovství světa. Kanál v Tróji se mu líbil, ale víc toho z Čech bohužel neviděl.

Z devítičlenné skupiny se uvolí jenom šest statečných, kteří otestují neznámou řeku. Odjíždíme sedm kilometrů proti proudu na nasedací místo „Kiosk“. Nalézt ho není jednoduché: “U obchůdku se suvenýry odbočíte doleva a potom se několik kilometrů motáte mezi poli.“ V řece teče kalná voda a vypadá jako o povodních, ale dozvídáme se, že to je spíše nižší stav, období dešťů ještě pořádně nezačalo. Nafukujeme jeden raft Colorado a kanoi Rio, Titus nasedá do kajaku. Domorodci, kteří pracují na okolních polích, se kupodivu neshlukují a neprohlíží si nás jako největší exoty. Asi jsou zde na tuto podívanou zvyklí. Nasedáme do lodí a průvodce říká, že po chvíli voleje přijde ostrůvek, který pojedeme zleva, tam je menší peřejka. Tak malá, že ani nemá jméno. Volej je svižně tekoucí voda WW II, u ostrůvku se to kroutí, jsou tam malé skoky a válečky a je to až WW III. Na Riu jsme to propluli jako nic, raft se trošku motal, protože posádka není sehraná. Nutno podotknout, že to bylo poslední zaváhání našich rafťáků.

Na řadu přichází první peřej, která má jméno: „Island Run“. Je to vlastně jenom takový přírodní stupeň, asi dvoumetrová skluzavka a pod ní slušný zabalák. Raft jede první a projíždí, i když jeden z háčků vypadl z lodi. Jedeme za nimi. Rovnáme loď a rozjíždíme se. Bohužel jsme zvolili špatnou stopu, takže najíždíme přímo na váleček, nebo spíš velký kohout, který je rovnoběžný s naší trajektorií. Cvakne nás, než bychom řekli švec. Než se vzpamatuji, ukradne mi voda boty. Plavu kousek za lodí, vlny mi cákají do pusy a občas mne zespodu kopne kámen. Nemohu své plavání koordinovat a kousek přede mnou je další peřej. Naštěstí nás voda naplaví na skalku, která kouká z vody. Zde vyléváme a sbíráme věci i morál. Po chvíli sedáme do lodě a vydáváme se na další peřej: „Can of worms“. Jako červíci musíme třikrát zatočit, abychom se tu protáhli mezi válci a vlnami. To už zvládáme na jedničku.

Následuje peřej o něco těžší, Flexor. Odhadla bych na WW IV+. Instrukce zní: „jeďte doleva a pak pádlujte doprava. V řece bude šutr a ten musíte objet zprava.“ Raději přesedám na raft a do kanoe pouštím srdnatějšího muže. A dobře jsem udělala. Sjedeme první skok a pádlujeme, co to dá, doprava. Užuž to vypadá, že najedeme na ohromný šutr uprostřed proudu, ale nakonec to dotlačíme až za něj, na jeho pravou stranu. Za ním hrana a pod ní padá voda do pěkného válečku. Zabereme a už se jenom v duchu modlím. Naštěstí jsme dost rozjetí a váleček nás nechá projet. „To kluci nemohou dát!“ říkám si a myslím na řadu šikmých válců a bočních vln, které jim budou znepříjemňovat cestu doprava. Najednou se ale zprava od šutru vynoří Rio a bravurně proplouvá i válec.

Projíždíme několik menších peřejí, které si ani nezasloužily jméno, a připlouváme k té nejtěžší „The Gorge“. Celá řeka velikosti Otavy v Sušici se vlévá do úzkého hrdla a odráží se o skálu napravo. „To s klienty nejezdíme,“ říká průvodce: „ale na kajaku ano.“ Rafťáci jsou odvážní, my přenášíme a připravujeme se dole na záchranu. Najíždějí lehce vlevo, aby je proud nehodil na skálu, a projíždí těžké místo na jedničku. V druhé jízdě (ten den odpoledne) jim to už tak nevyjde – nájezd o pár decimetrů více vpravo a skála je cvakne coby dup. Tak jsme alespoň provětrali házečky.

Míjíme banánovníky a školáky v uniformách. Mávají na nás. Zastavujeme u břehu a povídáme si s nimi. Mají prý přestávku. A na lodičce ještě nikdy nepluli. Někteří domorodci ale na lodičkách jezdí, o pár zákrut dál potkáváme dva ve vydlabané dřevěné kanoi.

Raft nám na chvíli ujel a náš průvodce je nervózní. Bude tam vodopád, musíme je dohnat. Naštěstí na nás čekají, tak podle instrukcí projíždíme další peřej a přistáváme na ostrůvku nad vodopádem.

Shora vypadá 10 metrů vysoký a 30 metrů široký vodopád impozantně, my si ale prohlížíme hlavně peřej, která vede po jeho pravé straně. Jmenuje se Spasm a převýšení vodopádu překonává asi na 200 metrech. Nejdříve je třeba bez úhony projet cca 80 metrů podél skály, rychlý proud tu vytváří velké vlny. Poté přijde rozšíření, kde jsou schované šutry, a jeden šikmý váleček. Posledních pět metrů výšky překonává peřej ve formě prudkého slidu, který navíc podle roztříštěné vody věští velmi nerovné podloží. Raft vyplouvá a zvládá vše na jedničku. Ještě chvíli sbíráme odvahu a potom vyrážíme za nimi. V první části se držíme vlevo, tak vlevo až najedeme na mělčinu. Když se osvobodíme, již bez problémů projedeme šikmý váleček a závěrečná skluzavka se ukáže býti lehčí, než vypadala. Opravdové drama se v tomto místě ukáže až v druhé jízdě. Šikmý válec cvakne jednu posádku Ria v místě, kam se nedalo dohodit házečkou. Už je v duchu vidíme, jak po zadku sjíždějí závěrečnou skluzavku. Jistě to odnesou hodně odřeninami. Posádka je ale duchaplnější, než jsme čekali. V mělčím místě se jim povede i přes silný proud postavit a znovu nasednout do lodě. Pozadu potom sjíždějí poslední část peřeje.

Cestou do kempu ještě projedeme pár zajímavých míst a už vyprávíme ostatním, jak to bylo super. Neváhají a přidávají se k nám na druhou jízdu.

Základní informace: Řeka Tana je v Keni, délka jejího toku je celkem 800 km.
Splouvaný úsek leží 135 km severně od Nairobi
Délka úseku 7 km (za vyšší vody se jezdí 16 km)
Náročnost úseku WW IV

Poděkování sponzorům: Děkujeme firmě Kutlíci za zapůjčení kanoí Rio a firmám HG Sport a Coleman za dodání lodních pytlů.

Anička

Autorka je spolumajitelkou vodácké cestovky POVODA a Půjčovny lodí Samba na Sázavě. Více o Expedici na blog.povoda.cz.