Když jsem se poslední čtvrtek v březnu během velkého komunitního sezení našeho výchovného ústavu pro chlapce (lidově "pasťák" či "polepšovna") poněkud nesměle ptal kluků, jestli někdo nemá zájem o nedělní raftování, sklidil jsem pobaveně shovívavé pohledy kolegů. Venku bylo něco kolem nuly a navíc mi ségra volala, že kolem plánované Doubravy zrovna ten den napadlo dost sněhu. Neočekával jsem tudíž velký ohlas. Přesto jeden z přívrženců mých akcí zvednul ruku, další tři se přihlásili večer a posledního už jsem odmítnul. Vzhledem k tomu, že vlastníme pouze značně omšelé Colorado a nikoliv neopreny či další proti-zimní výstroj, spoléhal jsem se s velkým optimismem na předpovědi počasí, které slibovaly navýšení teplot na 9-12 st., což se mi jevilo jako snesitelné pro přežití.

V neděli to venku opravdu vypadalo docela jarně. Přesto jsem účastníkům výpravy asi dvacetkrát zopakoval, ať se teple obléknou do raftu a vezmou si věci na převlečení, až ukončíme plavbu. V autě jsem samozřejmě zjistil, že David a Erik vyjeli v kraťasech a tričku a Erik má na převlečení pouze ručník, kterým se hodlal omotat. Trochu jsem si připadal jako v tom filmu S tebou mě baví svět, jak Kačenka v hlubokém sněhu upozorní tatínka, že maminka jí obvykle dává botičky. Že bude sníh kolem řeky jsem však moc nevěřil a vracet se mi nechtělo. Když jsme v dáli uviděli zcela bílé Železné hory a potom mého kamaráda Myšáka v ušance, otočil jsem se s léty vypěstovaným pedagogickým sadismem na chlapce v kraťasech a k jejich čím dál protáhlejším ksichtíkům pronesl: "Asi vám bude zima. Já jsem vám říkal, že je tady sníh." Vnitřně jsem se uklidňoval, že plavba bude trvat maximálně dvě hodiny, že můžeme skončit už v Mladoticích a že v autě, které nám ségra doveze, budou pro (téměř) všechny suché věci.

Nafukování raftu proběhlo tentokrát docela rychle bez obvyklých dohadů jako vítaná příležitost k zahřátí. Rychle jsem provedl minikurz základních záběrů pádlem a pak už jsme naskákali do člunu. Vzhledem k tomu, že je konstruován pro čtyři osoby a nás bylo pět, měl jsem okamžitě po dosednutí na záď boty ve vodě. Věta: "Tý vole, já mám úplně mokrý nohy," svědčila o tom, že nejen já. A voda byla k......y ledová.

Záběry pádel byly zpočátku nejistě zmatené. Vzadu jsem měl co dělat, abych udržel správný směr v zatáčkách řeky, střídavě pořvávaje: "Pravá zaber, levá kontra" (a naopak). Pro povzbuzení adrenalinu chlapců jsem se snažil manévrovat do největších vln, což bylo vítáno bujarým jásotem. V jedné zatáčce jsem už loď neukočíroval a proud nás hodil bokem na vyčnívající skálu, kde jsme rázem uvízli v poněkud nebezpečném náklonu. Výjezd ven představoval tu správně dramatickou situaci, která borcům plavbu okamžitě připodobnila k "Divoké řece" – to je ten motivační film se Streepovou.

(Před vzpomínkovým biografem mi proběhla chvíle někdy před x lety, v dubnu to bylo, kdy jsme na stejném místě uvízli v deblovce se ségrou a neznaje techniky náklonů jsme se při výjezdu ukázkově cvakli. Když jsme plavali ke břehu v šíleně ledové vodě  hluboké tůně, vyráželi jsme ze sebe trhaně: "Ty…ty…ty…krá…krá…vo" (pardon), "Ty …ty…ty…vo…vo…le ...", což mělo znamenat, že vinu za cvaknutí má zcela jednoznačně ten druhý.)

Na první zastávce jsme si všichni zapálili. Klukům drkotaly zuby, ale oči jim svítily nadšením. I Lukášovi, kterému při vylézání jedna noha sjela do řeky. Řeka se postupně trochu rozšířila a změlčila. Občasné zadrhnutí raftu o kameny svědčilo o tom, že optimální stav vody by byl o několik čísel víc. Lukáš začal najednou jen tak, asi z čiré radosti ze života, zpívat: "Jedu vám takhle stezkou …" a další jsme se přidali. Bujaré halekání pomáhalo zapomenout na nohy, co se už dávno změnily v kusy ledu. Na hlavu nám občas spadla trocha tajícího sněhu ze stromů. Kličkování mezi šutrama bylo ukončeno zaklíněním na jeden z nich. Chca nechca jsem jako správný kapitán vlezl do vody ("Do p…e!!") a odsunul raft vpřed. Na dalším kamenu o kus dál se opakovalo totéž, jen jsem už nenaskakoval zpátky a ze břehu sledoval, jak si posádka poradí bez mého velení a zda se jí povede přistát a naložit mě.

(Tady někde v tom šutrovišti jsem kdysi důkladně pokřtili naši laminátku, která ještě voněla novotou. To když jsme nedočkavě vyrazili na první plavbu za hlubokého podstavu a úspěšně tak vykonali do lodi pár děr a zlomili kýl.) Přistávací manévr se zadařil. Kluci se už docela zdokonalili. Navíc jsem zjistil, že Erik ovládá přitahování, které se naučil, když ho v léčebně v rámci terapie posadili do raftu, který museli jen ve dvou dopravit o 10 kiláků dál. Po volejích. Peřeje před Mladoticemi jsme už zvládnuli docela obstojně. Jen v poslední zatáčce nás proud opět hodil na skálu, ale to už byl jen takový malý zádrhel.

Znovu si promítám, jak jsme tenkrát v dubnu se ségrou skončili právě na stejném místě. Protože už jsme byli značně vypsychovaní z předchozích koupelí, šli jsme opět do vody. Já jsem se vyškrábal na skálu a v panickém strachu jsem řval na ségru: "Pusť loď! Pusť loď!" Což neudělala, plavala s lodí a ve vlnách ji držela špicí napřed a tak ji asi zachránila. Protože já měl strach o ní, tedy jako ségru, ne loď, na tu jsem v té chvíli vůbec nemyslel. A ona zas o loď, kterou v té době považovala za svůj jediný hmotný majetek.

V Mladoticích chlapci rezolutně zamítli můj návrh ukončit plavbu. Protože to hlavní dobrodružství přece mělo teprve přijít. Projíždějící kajakáře zdravili: "Ahoj" bez stopy jakékoliv mladistvé zesměšňující ironie. Do peřejí nad Martinem jsme vjeli s napětím, ale taky s jistotou. U onoho pověstného šutru Erik docela bravurně přitáhnul příď, zadkem jsme o něj šmrncli, ale bylo to za námi. "To jako Václave už bylo vono?" No jo, no, co se dá dělat.

Před očima mi běží … Ale houby, bylo by toho na 10 stran. Každej metr týhle řeky – mé řeky – mám za ta léta spojený s nějakou příhodou, pocitem, obrazem. Ještě jsem jim dovolil samotným sjet jez u Martina ("Jé, Vaclav se bojí!"), a pak už jsme se nechali pomalu unášet na klidné vodě k Ronovu. Sníh úplně zmizel, dokonce vysvitlo slunce. V nohách mám palčivou bolest, ale užívám si. Toho, v týhle branži jak šafrán vzácného, pocitu souznění, kdy jsou zapomenuty všechny naše půtky a boje, které byly a které neodvratně znovu přijdou. Všechna ta šméčka, absence, čórky a další omyly zmateně bloudícího mládí, které možná právě na Doubravě, stejně jako kdysi já, najde nějakou svoji - jinou - cestu.

Václav