Dnes navštívíme přítoky na západní straně Vltavy. Citované pasáže (kursivou) pocházejí z knihy ing. Vratislava Teklého: Kilometráž českých řek, vydané r. 1936. Je to první obsáhlejší kilometráž vůbec, zahrnuje přes 40 českých toků i s jejich popisem.
Reklama
Otava
Náleží k nejvyhlášenějším našim řekám, bohužel jen na svém dolním toku. Je sice pravda, že její dolní tok v nádherném, zalesněném údolí je velmi krásný a přitom lehce přístupný, avšak Otavu lze snadno jeti již ze Sušice a pro velmi dobré jezdce je splavná ještě výše… Výhodou Otavy, jako řeky šumavské je, že má poměrně dosti stálou vodu… Turu začínáme, jak již řečeno, obyčejně v Sušici nebo ve Štěkni, kde je nádraží poměrně blízko řeky… Z Vráže na Jistec skládací kajak odneseme sami poměrně snadno. Krajina od Sušice dolů je česká. O tábořiště není nouze.
Přímo z Čeňkovy pily byla tehdy Otava považována za nesjízdnou. Nástupní místo pro opravdu nejlepší byla nejspíš Paulina louka - nejvyšší vaziště vorů na Otavě. Nad ní se plavily jen nesvázané klády (ale již koncem 19. století volné plavení omezováno – dříví poškozovalo břehy a propusti). Ještě malá poznámka k vorům – od Čeňkárny do Prahy to zvládly i za 3 dny!
Jinak Otava, až na spodní úsek se známými Anenskými proudy, byla tehdy asi dosti opomíjena. Ale proč? Jezy stejně jako na Vltavě měly většinou propusti, spád řeky shodný s Vltavou nad Č. Budějovicemi… U horního úseku nad Sušicemi to chápu – vysoká obtížnost a často bez vody, však se tam první VTJZ začaly konat až v r. 1965.
soutok Otavy s Vltavou
Blanice
Z přítoků Otavy je největší Blanice, pro nás za vyšší vody zcela dobře sjízdná, ač krásou se Otavě rozhodně nevyrovná. Na dolním toku je většinou upravená pro zavlažovací účely, v části neupravené je to útlá říčka s nesčíslnými zákruty, vrbami lemovaná. Sjízdná za vyšších vodních stavů i z Husince, za normálních z Vodňan.
Žádná zmínka o přehradě v Husinci je pochopitelná, byla dostavěna až 1939. Dříve pouštěla vodu 2x denně kvůli elektrárně se špičkovým provozem, ale to už je minulostí. Ani parádní úsek (viz Pohoda na Čeňkárně výprask na Blanici) nad přehradou v této kilometráži nenajdete, to už by bylo na tehdejší žebrovky a skládací kajaky opravdu moc. Jezdil se však celkem pravidelně v době laminátový.
Volyňka
Je sjízdná jen za vyšších vodních stavů z Volyně. Do Otavy ústí ve Strakonicích, má dosti značný spád.
V té době asi opravdu na pokraji zájmu, proto tak málo informací. Ale přesto existují dobové filmové záběry z Volyňky, viz historické odkazy (Pádlem i kamerou 2).
Lomnice a Skalice
Lomnice, ústící do Otavy zleva pod Jistcem, je i se svým přítokem Skalicí také za příznivých stavů vodních sjízdná, a pak je to pro dobrého jezdce prvotřídní požitek, neboť je to krásná divoká říčka. Musíme míti však štěstí na vodu.
Soutok obou řek bývá při plném vzdutí Orlíku (351 m.n.m) zatopen. Při výrazném poklesu hladiny (5-10m) se objevují pěkné peřeje odhadem minimálně WWII. Tento zatopený úsek lze spatřit v HZČ, Pádlem i kamerou 2.
F.Smotlacha, Dějiny kanoistiky, 1935
Mže-Berounka
Je jednou z neprávem opomíjených řek, jen její dolní tok je více znám, ale výše, nad Křivoklát, tam málokdy zavítá naše loď… Mže je splavná za vyšší vody ze Stříbra i výše a teče tu krásným, lesnatým, romantickým údolím. Začínati turu z Plzně není doporučitelno, jelikož voda je pod Plzní velmi znečištěna, neboť kanalizace ústí přímo do řeky. Lépe je proto zvoliti za východisko železniční stanici Chrást u Plzně. Berounka v tomto středním toku vine se zvolna krásným údolím. Má zde hodně jezů a malý proud, takže dá dosti práce, ale stojí za to… U Křivoklátu vstupuje opět do údolí Berounky železnice a vede jím až k ústí… Vodní stavy na Berounce jsou většinu roku nízké, avšak k poměrně malému spádu je Berounka dobře sjízdná, až na několik nesplavných míst ... Zejména část pod jezem v Roztokách. Lze však předpokládati, že po vystavění přehrad na Vltavě nad Prahou, bude Berounka více navštěvována, což by si také skutečně zasloužila.
Berounka není řeka, jsou to Spojené rybníky berounské… Kdo nejel Berounku, není vodák, kdo ji jel 2x je blbec… I takhle vidí Berounku dnešní vodáci. Ale rozhodně jí nelze upřít romantickou krajinu, často bez vlivu civilizace. Jez v Roztokách už Berounku neodvodňuje, naopak lze u něj vyzkoušet lehčí slalomový kanál.
Radbuza
I přítoky Berounky stojí za to, abychom je poznali. Radbuza, z přítoků největší, je sjízdná z H. Týna. Plyne širokým velkým údolím, které se pod Holýšovem na chvíli zužuje… Celkový ráz: mírná, klidná, hezká řeka. Plyne krajinou většinou německou, ačkoliv některé obce i u H. Týna jsou české.
Poslední jez na Radbuze v Plzni (ř. km. 1,4) byl vypečený tehdy jako dnes. Však je v kilometráži zmínka o „velmi dlouhém a obtížném přenášení městem“.
Foto z knihy: V. Teklý, Kilometráž českých řek, 1936
Úhlava
Je sjízdná za lepší vody z Nýrska nebo Janovic n. Ú. Má hodně jezů a někdy, zvláště na horním toku je nutno používati náhonů k jízdě. Nejkrásnější je horní tok, kterému pozadí tvoří nádherné vrcholy šumavské… Ve Švihově naplňuje dosud vodou příkop starého hradu… a pomalu směřuje k Plzni,… Úhlava probíhá krajem českým.
Úslava
Je hezká malá říčka vybíhající u Nepomuku stokem Žinkovky a Myslivského potoka, proudící hezkým mělkým údolím k severu a ústícím pod Plzní do Berounky. V údolích střídají se skály s lesíky a lukami, krajina se mění a právě proto je zajímavá. Jezy jsou vesměs pevné, některé hodně přírodní. Za menší vody je nutno používati náhonů, přenášení všude snadné. Táboření, jako také na obou řekách předešlých, všude dobré. Turu možno začíti v Železné Huti, u nádraží Nepomuk, ovšem nikoliv za nízkých stavů vodních.
Střela
Je nádherná divoká říčka, bohužel jen za vysokých vodních stavů sjízdná. Pak je však možno jeti ji už ze Žlutic (Luditz). Od Chýše hluboké údolí, měnící se u Rabštejna v rokli, která s četnými peřejemi přes balvany proudí. Některá místa jsou pro balvany nesjízdná a nutno je prohlédnout, jako místo pod mostem v Rabštejně a část mezi mlýnem Hora a Železným hamrem. Pod mostem u zastávky Manětín proudí Střela peřejemi nádherným lesnatým údolím k Plasům, pod Nebřežinami vstupuje opět do lesa, kterým teče v krásném údolí až k svému ústí do Berounky. V horním toku protéká Střela územím německým, později českým. Tábořiště skvělá.
Nebyla ta peřejnatá, těžko sjízdná místa později, ke škodě vodáků, upravena? Bližší informace jsem nikde nedohledal, ale kdysi jsem o tom snad četl. Máte někdo více podrobností?
Litavka
Je za velké vody sice také sjízdná, je však na dolním toku regulována, má mnoho stupňů a ani krajinově nevyniká. Není proto také v kilometráži uvedena.
Vše výše uvedené je pravda i dnes, avšak zcela jistě by autor změnil názor, pokud by splul horní úsek nad Lochovicemi. Tam je Litavka naopak peřejnatá krajinovka s nemnoha (většinou) sjízdnými jezy. Pravda, vodu má jen výjimečně.
Klabava
Jezdí se někdy od nádraží v Chrástu do Berounky, za vysoké vody je splavná od Rokycan.
Klabava je uvedena v této staré kilometráži asi jen z tohoto důvodu – zkrácení si cesty od železnice po vodě do Berounky. Ale v té době byla doprava plavidla velmi důležitý faktor „oblíbenosti“ dané řeky. Na Vltavě jste si mohli poslat loď třeba na šífu jedoucím proti proudu, u ostatních řek zbývala dráha (přepravu lodí ČD zrušily r. 2005). Jedině skládací kajak byl jakžtakž mobilní. Případně koníčkovat loď proti proudu díky potahovým stezkám.
Tímto končíme s povodím Vltavy a v další části nás čeká Labe a jeho pravá strana – Jizera, Ploučnice, Opaťák, …
Kmochacek