Od Smržovského potoka jsme se přesunuli jenom nedaleko mezi obce Hubíles a Číbuz, kde se naším cílem stal Malostranský potok. Ten měl nakoupeno podstatně více a už nad startovním mostem se vyléval z koryta. Díky zregulovanému charakteru, malému spádu a pomalu tekoucí vodě ani za tohoto stavu nemohla být ovšem plavba nijak riskantní, takže jsme šli znovu do lodí.

Ze začátku si relaxačnější způsob splutí nešlo snad ani přát. Za nižší vody bychom se museli opět potýkat s rákosem v korytě. Nyní se však dalo zcela hladce plout vedle něho, a to po obou stranách. Stačilo si jen vybrat, kudy to chceme vzít. Díky regulaci jsme také viděli daleko dopředu. Když náhodou byla jedna strana zatarasena naplaveným bordelem, vzali jsme to na druhou a v klidu se pokračovalo dál.

Všechno má ale svou odvrácenou tvář. V případě Malostranského potoka se jí staly nepodjetelné mostky. V části na úrovni obce Skalice se nám do cesty stavěly bohužel zcela pravidelně. Ani jeden se v lodích zdolat nedal. Stále znovu jsme tak kvůli nim museli vystupovat na břeh. To pro nás znamenalo zbytečné protahování doby splutí. Pokud jsme se ovšem zase chtěli po vodě dostat do Labe, neměli jsme jinou možnost. Nepočítali jsme je, ale myslím, že jich bylo nějakých šest nebo sedm. Paradoxem zůstává, že některé vedou doslova odnikud nikam. V minulosti nejspíše jejich existence mívala nějaký smysl, ale dnes to u části z nich evidentně neplatí.

Ani samotný závěr potoka za posledním přeneseným mostkem jsme zadarmo nedostali. Tentokráte jsme ale věděli, do čeho se pouštíme. Před ústím se koryto trochu zakousne do terénu a obklopí ho stromy. V takových místech se s napadanými kmeny a větvemi musí počítat a tady to není jinak. O tom, že jsme se až do Labe mohli dostat v kajacích, rozhodl vysoký stav v řece. Voda z ní totiž do značné míry zaplavila závěrečnou sníženinu Malostranského potoka a umožnila nám kličkovat mezi překážkami.

V cestě nám sice ležely mj. dva spadlé smrky, ale i s těmi jsme se vypořádali. Poslední možnou komplikaci představovala lávka, přes kterou vede pěší turistická stezka směřující po břehu Labe ke Hradci Králové. V době naší plavby z ní však koukal nad vodu jen vršek zábradlí a dala se snadno obeplout.

Po druhém dosažení Labe jsme se otočili a promotali se v lodích vegetací opět ven ze závěrečného zářezu. Chtěli jsme se totiž dostat k výše zmíněnému poslednímu mostku. Ten svůj účel plní a vede od něho cesta do blízké Skalice. Ačkoliv jsme to nijak neplánovali, tak jsme sem přišli ve chvíli, kdy jel místní autobus. Díky němu jsme si ušetřili zbytek procházky k autu a za chvíli už jsme byli zpátky pro kajaky.

Přesun za nějakým třetím potokem už tenhle den postrádal kvůli pokročilé hodině a brzkému stmívání smysl. I když náš výsledný program měl velmi improvizovaný charakter, tak jsme si pádlování užili. Dokonce to chvílemi opravdu byl onen původně zamýšlený relax…

Vojta Brádle