Letošní Vavřinec mě překvapil hned na začátku a vlastně i na konci. Nebyl to však počet lidí, kterých začíná jezdit na tuto vyhlášenou akci čím dál tím více, ale množství vody. Jindy zcela bez problémů podjetelná lávka u startu byla pro někoho nesjízdná a znamenala tak první koupání v poměrně teplém babím létu.

Ještě teď vidím nasedat vedle nás posádku raftu, která si recesistky vzala zvonec, na hlavě měl jeden nablýskanou hasičskou helmu a za smíchu vyrážela vstříc adrenalinu. Bohužel jsme dávali na vodu až za nimi, a tak nám chvíli dělalo problém je předjet. Ovládání raftu u nich nebylo nijak velké a stále se potáceli od břehu ke břehu. Sedím na raftu, ne? Tak se nic neděje, když to tolik neumíme. To si jistě mysleli, když nastupovali, ale potok jim měl za chvilku ukázat jejich mýlku. Jen co se nám je podařilo předjet, přišla ostrá zatáčka mezi stromy velmi blízko u sebe. "To nemohou zvládnout", pomyslel jsem si. Zastavili jsme a čekám na ně, abych to zdokumentoval. Než jsem stačil vytáhnout foťák, již mají raft zaklíněný mezi stromy a jen bezmocně koukají. Nechávám je jejich osudu, zvláště když pořadatelé měli u kasy napsáno - DNES ŽÁDNÉ RAFTY. Pokud by tam skončili, bylo by to pro ně asi lepší. To, co následovalo, překvapilo i mě. Potok se rozléval ze svého koryta, prudké zatáčky s návaly vody na břeh byly častým jevem. Taktéž častým jevem bylo velké množství udělaných vodáků. Co však bylo asi nejhorší? Nízké, stěží podjetelné stromy. A že jich pár bylo. Do Doubravčan jsme snad stále jen leželi v lodi a dřeli vesty o kůru.

Nejlepší byla kláda před Doubravčanama, která slouží jako lávka. Jindy se dala podjet, ale teď to skoro nešlo. Myslím si, že mnoho vodáků se muselo dost divit, když se pod ní zaklínili. My jsme přirazili ke břehu s cílem, že ji podjedeme pozpátku. Na břehu stálo opět několik lidí, kteří nejenom pozorovali počínání vodáků, ale i pomáhali. Když jsme najeli pod kládu, trochu jsem se tam zaklínil. Jeden člověk na břehu mě a háčka trochu přišlápl do lodi a tak nám pomohl i tlačením lodě dostat se zdárně za kládu. Další dobrácká kláda byla o něco níže. Měla spád do vody a podjízdná byla jen na jednom úzkém místě. Kdo špatně najel, udělal se. Jenže i ten, který podjel, neměl vyhráno. Za ní totiž následovala ostrá zatáčka s návalem vody na břeh.

Posledním místem, kde jsem se na vlastní kůži mohl přesvědčit, že je více vody, byla Toušičká kaskáda. Nejprve jsme si ji šli prohlédnout. Kámen uprostřed kaskády, který jindy čněl z vody a k němuž padala voda z levého žlabu, byl teď zalit vodou, která se přes něho valila. Moc lidí se do kaskády zrovna nepouštělo. Pozorovali jsme akorát několik Pálav, které se ní pustily. Jedna projela bez problému, druhá se udělala uprostřed a další se udělala dole na kamenu.

První problém zdárného sjezdu byl u již zmíněného prostředního kamene. Nesmělo se na něho přímo najet, jelikož v tom okamžiku byla špice i s háčkem vynesena do vzduchu a pak záleželo na rychlosti a na kterou stranu se převáží. Pokud se toto zvládlo, čekal v závěru další problém. Byl tím kámen, který se dal objet zleva nebo zprava, ale voda šla přes něho. Když se na něho najelo, loď se úplně zastavila a pak byla bočním proudem v horším případě převrácena.

Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem byl překacán. Chyba. Měl jsem strach z toho, že v úzkém žlabu nebudu schopen cokoliv kormidlováním ovlivnit a že bude záležet na náhodě, jak si s námi proud pohraje. Chystáme se vyjet a vedle nás chtějí jet i dvě holky také na Pálavě. Pouštějí nás a my najíždíme do skoku pod mostem. Skok a již se v levém žlabu řítíme do středu ke kameni. Padáme přímo doprostřed k němu a setrvačností je háček vynesen i s lodí nad vodu. Pak špice spadává doleva zatímco já jsem na kameni. Dostáváme tím loď kolmo na proud a je vyřešíno. Vypadáváme z lodě. Moje smůla byla v tom, že já jsem byl zrovna daleko od břehu. Proud si mě bere a již to se mnou valí dolů. Problém byl v tom, že hlavou napřed. Snaha o přetočení byla marná. Taktéž dát alespoň ruce před sebe. Jediné, co jsem si uvědomoval, byl kámen dole. Ještě rychle přemýšlím, co se asi stane, až do něho narazím hlavou. Ještě, že mám helmu. Jenže ta mě nechrání zátylek. Dostávám pár ran do celého těla. Už musím každou chvíli u kamene. Jak to asi celé dopadne? Proč jsem sedal do lodě, když jsem nechtěl. Já blbec. Mám zavřené oči, nedýchám a jak si zpětně uvědomuji, nechytala mě ani žádná panika, i když čas utíkal dost pomalu. Přičítám to dost mému potápěčskému koníčku, který mě naučil, jak správně šetřit se vzduchem. Panika mezi to určitě nepatří.

Už to musí každou setinou vteřiny přijít. Cítím náraz do vesty a najednou malý pád. Hurá. Mám to za sebou. Vstávám pod kaskádou a zjišťuji, jaká je situace. Richard, můj háček, vypadl naštěstí pro něho skoro u břehu, takže neměl žádný problém vylézt ven. Drží loď a neví, co s ní. Pak mi ji posílá dolů. Chytám ji a pak si teprve začínám uvědomovat, že mě bolí bok, loket a další části těla. Se vším mohu hýbat, tak zlomenina žádná nebude. To zas byla jednou klika.

Kouknu opět nahoru a vidím ty dvě holky, jak se řítí kaskádou. Přichází kámen a téměř stejná situace, jako u nás. Po chvíli dopadává pod kaskádu kormidelnice. V mírném šoku si osahává tělo a zjišťuje, kde je i ona řádně odřená.

Těch případů udělání bylo mnoho. Jedna kajakářka se například rozhodla jet pravým ramenem, jenže si dostatečně neprohlédla skok hned pod mostem. Je totiž o něco větší, než levý. Na něm také skončila. Měla štěstí, že se ji podařilo dostat se z lodi dříve, než se byla stržena do kaskády. Najednou vidím kajak, výstelky a další obsah kajaku, jak plave kaskádou . Zmizel mi z očí až za zatáčkou. Snad se s ním ještě někdy uvidí.

Zbývá posledních pár metrů k mostu v Toušicích. Je to však mimořádná podívaná, kde si připadám jako v nějakém krámu. Všude po březích je totiž spousta vytahaného uplavaného vodáckého vybavení.

Vzpomínky na letošní Vavřinec jistě jen tak nepominou, protože ještě teď cítím naražený loket. Tak zase příště ...

Petr