Podzimním počasím uvítala příroda účastníky tradičního sjezdu Vavřineckého potoka. Na rozdíl od Hamerského potoka, kde se teplota pohybovala v letních parametrech 22C, klesla na již podzimní míru 10 C kolem poledne. Ani ranní přízemní mrazíky neodradily velký počet vodáků, kteří na tuto akci přijeli nejen z celé republiky, ale i ze zahraničí.

Ráno nastal trochu problém, kdo vezme na sebe odpovědnost a pojede jako první - ptáte se proč? Někdo musel udělat ledoborec a projet tu ledovou kru na potoce, aby ostatní již nemuseli sebou vláčet sekery na prosekávání a vysekávání jiných lodí. Nakonec se nějaký odvážný našel a svoji lodí pak udělal v potoce brázdu pro ostatní. Kdo si teď myslí, že to trochu přikrášluji, má pravdu, nicméně dále to již bude vše podle skutečnosti.

Celý potok skýtal zrádná místa v podobě nízkých lávek a jiných zátarasů viditelných v poslední chvíli. Našel jsem si však jiný způsob, jak toto nebezpečí dopředu odhalit. Bylo to celkem jednoduché - kde šlo o životy, tam bylo na břehu plno přihlížejících lidí a s foťáky a kamerami bedlivě natáčeli každé "milé zpestření". Tímto identifikačním znamením jsme překonávali celkem bez problémů celý potok. Jedno zajímavé místo - asi 1m vysoký stupeň, který se jel vpravo a za ním následovala nízká lávka, která se však svažovala právě k pravé straně, kde se nedala již podjet. To však nebylo vše - na úrovni lávky ještě byl velmi zdařilý válec, tvořený pravděpodobně potopenou kládou. Zde bylo nutné skočit stupeň, rychle co nejvíce doleva a s hlavou vtlačenou do lodi skočit válec s lávkou nad sebou. Podle počtu přihlížejících to muselo být opravdu velmi zajímavé místo. My jim však nedali šanci. Bohužel jsem netušil, že i nás dostanou a že budeme středem jejich zájmu a foťáků.

Vodáků na horní úseku bylo opět jako maku, ale s rostoucím počtem ujetých kilometrů jejich počet neustále ubýval - nebojte, nikdo se netopil, i když se na břehu povalovalo několik trosek rozlomených lodí, ale pravý důvod byl úplně jiný - vepřové hody. Většina lodí postupně odpadávala - již zmíněné hody a pak ve vesnici Doubravčany. Tady drtivá většina končila, protože pak následoval asi 4 km úsek mírnější vody zakončený kaskádou WW IV. Jen pár skalních - to není to pravé slovo, spíše ojíněných a omrzlými vodáků pokračovalo ke kaskádě.

Když jsme přijeli ke kaskádě a šli jsme se na ni podívat, překvapila mě dokonalá organizace přihlížejících lidí. Jeden na mostu sledoval horní tok před kaskádou, dal znamení člověku na kaskádě a ten mocně zapískal. To byl signál, že se někdo blíží ke kaskádě a že je třeba zaujmout tu nejlepší pozici.

Jak jsem si ji tak prohlížel, nevypadalo to nijak hrozně, jen jedno místo uprostřed, kde byl skok a za ním velký kámen. Voda se tam celkem dobře mlela, protože musela obtékat balvan. Zde jsem viděl problém, protože špice Pálavy do toho spadne, propadne se a narazí do šutru, čímž se celá loď zabrzdí a pak proud odhodí špici vlevo a přetočí loď. Až později jsem si uvědomil, že kamarád na háčku je těžší než já a že musí hodně zalehávat dozadu a doprava. No, co Vám mám povídat. Najedeme do toho, skočíme k šutru, kamarád mírně zalehává, pak však následuje katapult a již se koupeme. To nás však neodradilo a rozhodli jsem se, že to zkusíme ještě jednou. Opět jedeme až k osudnému místu, skáčeme k šutru, kamarád dělá opět katapult a opět se ocitáme ve vodě. Tentokrát se kamarádovi nepodařilo zachytit a sjíždí zbytek kaskády po zadku s efektním poskakováním díky kamenům a malé hloubce. Fota najdete zde.

Racek