„Jste blázni? Teď chcete jet na vodu? Teď, když jsou povodně? Voda bere lidem majetky i životy! Ničí, co jí přijde pod ruku – teda vlastně pod vlnu – a vy se s ní chcete bratřit? Urazím ti ruku, jestli šáhneš na pádlo! Riskovat vlastní i cizí životy! Vy vodáci jste hazardéři, kteří si neváží vlastního života, a cynicky jásáte tam, kde jiní lidé pláčou, tyjete z cizího neštěstí! S necitelností plujete tam, kde se topí děti, kde řeka v minutách ničí lidské úsilí mnoha let. Řeka je lidem nepřátelský živel, který je třeba svázat přehradami a navigacemi, zkrotit povodňovým řádem, a evakuačními plány.“

Možná jste i vy v posledních dnech slyšeli něco takového. Možná i vy řešíte morální aspekty vodáctví na povodňové vodě. V tomto článku nehodlám rozebírat bezpečnost jízdy na vzduté vodě. To je obecně platný problém, který pochopitelně povodeň jenom umocňuje. Ale povodeň přináší i morální dilema. Jet, či nejet? V době, kdy televize ukazují záběry řádícího živlu, nešťastné lidské osudy, plovoucí zvířata, evakuované lidi, utopené oběti a zničený majetek. Mám jet, či nemám? A mám si připadat jako tanečník na hrobě? Nebo mám sedět doma, plakat, modlit se a posílat peníze obětem? Nebo vzít holiny a jet na pomoc? Mám proklínat řeky a počasí za schválnosti, které způsobují neštěstí a utrpení? Vidět v televizi krátké a nesmyslné spojení povodně s juchajícími a šťastnými vodáky je pro spoustu lidí pobuřující a nepochopitelné. Snad vám při ujasnění vašeho vlastního postoje a při diskuzích s rozhořčenými příbuznými a známými pomůžou následující argumenty.

Prvním faktem by mělo být, že opravdu nejedu na povodňovou vodu do míst, kde probíhají evakuace a jsou vyhlášeny druhé a třetí povodňové stupně. To je opravdu dost morbidní, vcelku nesmyslné a velmi nebezpečné. A nemá to ani moc význam z hlediska vodáckého výkonu. Pokud ale jedu na toky, které jsou sjízdné pouze v době, kdy na středních a dolních tocích velkých řek kulminují povodně, je situace trochu jiná. Horské řeky a potoky se jindy jet nedají, a povodeň v nižších polohách je často nutnou podmínkou pro jejich splutí. Pokud si je tedy chci sjet, jinou možnost než jarní tání a povodeň nemám. A jedu-li jinam, kde sice vody je habaděj, ale ještě neškodí, tak je to dobře nebo špatně?

Platí argument o místě – nejedu na povodeň, která ničí a zabíjí, jedu jinam, kde voda není lidem ještě tolik nebezpečná. Když bude zabíjet povodeň v Austrálii, taky mám sedět doma? Jaká vzdálenost od povodně je ještě „morální“?

Druhým faktem je možný pocit zodpovědnosti – my vodáci nejsme za povodně zodpovědní. Nezpůsobili jsme je a nemáme možnost je zastavit. Vodní živel nás neposlouchá. Ani my neumíme poručit dešti. Nicméně laik může mít jakýsi dojem, že nějakým temným způsobem jsme povodně přivolali. Pokud se on třese strachy, a já držím vodě (tak trošičku) palce – jsme „trochu“ v rozporu. Ale ani já ani on nemáme „vinu či zásluhu“ za přírodu a za její odpověd na naší lidskou činnost.

To, že za povodně si můžou lidi sami svou činností a osídlováním záplavových území, je jasné. Ale není to argument, který příliš uklidní rozpoutané vášně. Spíš je zajímavé podtrhnout televizní mánii a honbu za senzacemi. Touha po ukazování katastrof v mediích je taková, že i z nicotného zaplavení domů, které jsou ve vodě skoro každý rok, se snaží udělat katastrofu národního významu. Jak se dá účelově manipulovat diváckým míněním jsme viděli v nedávné reportáži o vodácích na Nově. Pokud stejně tvoří i zpravodajství o povodních, není třeba jim dopřávat sluchu. Je to senzaci tvořící podvod, a lidi neradi slyší, že je někdo ošidil.

Další vyčítavý argument bývá zneužívání záchranářů a hasičů. Stejně tak ovšem činí lyžaři na lavinových svazích a v bouřích, horolezci a vůbec všichni sportovci. Ale také turisté s vyvrknutými kotníky, automobilisté při nehodách a nakonec i lidé, kteří na procházce uklouznou po psím bobku. Tedy všichni ti, co dělají to, co by dělat nemuseli. Kteří místo sezení doma u televize vyrazí do přírody a zraní se. Míra rizika není obecně definována a je zásadně individuální. Co je pro jednoho neuvěřitelným hazardováním, může být pro jiného běžnou nudou.

Ale zůstává tady stále ta morální otázka – je pocit sounáležitosti a soucitu s postiženými lidmi důvodem, abych se nebavil? Protože vodáctví je především zábava a trochu i sportovní výkon, a jako takové by snad mělo ustoupit „vyšším morálním zásadám“? To je – od určité míry velikosti katastrofy – pravda, ale platí to obecně, nikoliv jen pro vodáky. Nejet na vodu, kde se někdo utopil, je asi tak stejně logické, jako nejezdit autem tam, kde se včera stala smrtelná nehoda, nezasmát se na hřbitově, nebo si nezapálit cigaretu u vyhořelého domu. Cynické není nikdy konání, ale lidské myšlení. Pokud povodně nezabrání fotbalistům hrát fotbal, hokejistům bujaře oslavovat vítězství, proč by měli vodáci sedět doma a truchlit nad vodní apokalypsou? Jak pomůže moje truchlení postiženým? Myslím, že víc jim pomůže moje reálná pomoc – takže pošlu nějaké peníze, případně sám pomohu, kde mohu. I mě dojímá osud postižených, nepřeji jim ho, a držím jim palce, posílám štěstí a třeba i modlitbu. Ale také vím, že moudří lidé neviní ze svého neštěstí řeku, a vodáky už vůbec ne. Ani po povodni není řeka jejich nepřítelem, je stále stejná – nebezpečná a krásná. Bere, ale i dává. Vybírá si daň, ale vrací mnohonásobně víc – dává život krajině i lidem a krásu lidské duši. Vodáci se cynicky nesmějí lidskému neštěstí, ale ani nehodlají proklínat a odsuzovat svou kamarádku vodu.

Šakal