Pádluju si spokojeně na spodním úseku Vavřince. Je neděle. Včerejší závod mám za sebou a jsem asi tak kilometr od Davídkova mlýna, kde končíme. Najednou mé bystré oko indiánského stopaře ve výslužbě zahlédne sprintujícího kajakáře v křovíčkách podél břehu. „Nemá kajak,“ bleskne mi hlavou, proto se podívám dopředu a zahlédnu žluté dno kajaku zmítaného divokými a záludnými proudy Vavřince. Chvíle pro hrdinného záchranáře nastala. Nasadím pádlovací rychlost Sama Suttona při závodech „Sickline“, valím se po hladině jako vznášedlo. Po chvíli doženu osamocený kajak a snažím se ho došťouchat do vrbiček. Napoprvé se to nepodařilo, ale podruhé, s dopomocí skoro invalidního doktora Zuba, jsme kajak dosmýčili ke břehu. Nasunul jsem na něj příď své lodě. Chytl jsem se větve a snažil se ho stabilizovat na místě. Bohužel se větev utrhla, potopený kajak zatlačil na moji loď a já se pomalinku sesunul na bok, pravou půlkou „držky“ ve vodě. Levou rukou jsem se držel větviček, pravou jsem držel pádlo a pomalu, neschopen eskymovat, jsem se posouval pod vodu. Naštěstí jsem věděl, že okolo jsou na kajacích moji úplně nejlepší kamarádi, kteří jistě smělému záchranáři pomohou dostat se zpět na hladinu, bez ztráty kytičky. Ucho jsem měl ještě nad vodou, když jsem, k mému velkému překvapení, nezaslechl typické povely při záchranné akci, ale jejich nadšený výkřik: „Kurva, on možná vykrysí,“ který byl následován ještě nadšenějším řevem dalších krysychtivých kamarádů.

Skoro se mi zhroutil svět. Moji kamarádi, moje skoro druhá já si přejí, abych vykrysil. Teprve teď jsem si začal dávat do souvislostí to, že zatímco já mám jako hrdinu Mirka Dušína, ostatní z napajedelského vodáckého oddílu fandí Dlouhému Bidlu a Bohoušovi. Zatímco já na večírcích studuji vodáckou literaturu, popíjím zelený čaj a k tomu přikusuji naklíčené sojové boby, oni pijí alkoholické nápoje a cpou do sebe bůček. Pochopil jsem, že pokud se sám nezachráním, předvedu jim na Vavřinci potupnou krysu a podpořím jejich primitivní choutky po cizím neštěstí. Vykrysit na Vavřinci? Nikdy!!! Palcem a ukazováčkem jsem se zachytil menší větvičky, téměř jogínským cvikem jsem se trošku posunul a nacvičeným kyčloškubem se posadil pohodlně do kajaku. Okolo jsem zaregistroval obličeje vodáckých hyen sledující můj boj. Zklamání v jejich tvářích bylo nelíčené a čitelné. Po zjištění, že krysa nebude, se začali pomalu rozjíždět dolů. A já se pustil do přemýšlení o svých kamarádech. Jak jsou morálně zkažení, kryschtivý a jak by jim neštěstí kamaráda prosvětlilo celý den.

Přemýšlel jsem, proč si nevzali příklad z mého chování na Hameráku, kde, po asi sto letech, vykrysil kamarád Pytlák. To, že tato krysa vyvolala gejzíry nadšení u jiných, mě nesmírně zarmoutilo. Sice jsem taky předstíral obrovskou radost a hýkal nadšením jako osel, ale v duchu jsem cítil smutek. Tak jsem mu, z radosti nad tím, že přežil plavání na čtvrté kaskádě, zorganizoval slavnostní špalír a přivítali jsme jej zpět do života s písní: „Plavu si ani nevím jak ...“ Každému muselo být jasné, že to nedělám ze škodolibosti nad jeho krysou, že mu krysu do žebříčku píšu s obrovskou bolestí a doufám, že to bude nejmíň do Vavřince jeho krysa poslední.

Uvědomil jsem si, že nyní musím svůj vztah ke kamarádům přehodnotit. Na vodách typu Kopáče nebo Čerťáků se na ně snad můžu spolehnout, ale na lehčích vodách ne. Tam by mě ty svině proradné nejraději viděly plavat jak kotě.

Proto si asi budu muset najít jiný, nezkažený vodácký oddíl nebo partu. Určitě jsou jich tisíce, plné nadšených opravdových vodáků, kteří mezi sebe přijmou moji čistou a nezkaženou vodáckou duši. Tak pokud o takovém oddílu nebo partě víte, pošlete mi prosím přihlášku….

Jára