aneb

Ještě tě to, chlapče, nepřešlo?

Člověk se snaží dostát slibu, zvláště učiní-li jej veřejně. Po překonání 60 km na třech řekách v mé těžkotonážní expediční singlovce Fortuně v roce 2015 jsem po konstatování, že to bylo nádherné, slíbil, že se na maratón vrátím. Dnes vím, že tato slova byla pronesena v euforii z dosažení cíle, že jsem to za těch deset a víc hodin dřiny vůbec zvládl a jako úlitba všem vodáckým bohům, abych již na tento masakr nikdy nemusel. Jenže všichni vodáčtí bohové nejsou tak dobrácky senilní jako pantáta Melounek a pamatují si. Připomínají se mi mejlem mně zatím neznámého Michala, který si se mnou chce pokecat o Dunaji a jako zvlášť příhodnou chvíli k rozhovoru mi jako Pardubičák navrhuje společnou plavbu na Východočeském vodáckém maratónu. Rukavice je hozena, svědomí černé odkládáním, předchozího slibu je aktivováno a vodáčtí bohové si škodolibě mnou ruce.

Čas kvačí a je třeba trošku se s neznámým Michalem poznat. Naše mejlová korespondence se podobá dopisním přátelstvím se sovětskými pionýry za oněch let: „Ja znáju, ja jecháju, ja sabiráju...“ Získávám dojem, že mi Michal na základě mých článků na Raftu věří víc než sám sobě. Podává mi přehled svých vodáckých aktivit měsíc před maratónem (asi tisíc kilometrů upádlovaných v čele ke všemu odhodlaného mládežnického oddílu). Kontruji odmítnutím jím nabízených lodí s tím, že sám přivezu zázrak, na kterém jsme s kamarádem na Neziderském jezeře ujeli (ach ty legendy) smečce nabušených seakajakářů. Mám na mysli Fortunu, mnou vytvořenou laminátovou kánoi určenou k univerzálními použití na divoké vodě i na dlouhých túrách na velkých řekách či na moři. Kromě singl verze, se kterou jsem byl na Dunaji, jsem ji vyhotovil i ve verzi pro dva. Sezení obou pádlistů jsem umístil do středu lodě bezprostředně za sebe tak, jak je to u slalomových deblkanoí. Účel tohoto posazení je zvýšená točivost, možnost odlehčit prací těla příď či záď a pochopitelně také to, aby mohl zadák háčka za jeho chyby bezprostředně pokárat.

V pátek před maratónem přivážím loď na místo startu v Týništi nad Orlicí a jedu do Pardubic, kde se mám konečně setkat s Michalem tváří v tvář. Při dvacetiminutovém setkání u jednoho piva člověka nepoznáš, a tak alespoň vizuálně hodnotím jeho statnou postavu s konstatováním: „To bude dobrý.“
Pár základních organizačních domluv a zbytek necháme na ráno. Však maratón sám ukáže, co po nás chce.

Převládající téma rozhovorů před startem je počasí. Meteorologové varovali již předem, že 1. září si letošní suché léto dá pauzu a přes území republiky přejde několik front, jejichž jednotícím znakem bude hustý déšť. Masochisté mezi závodníky se dík vyspělé komunikační technice kochají již během společné cesty na start meteorologickými předpověďmi, v kolik hodin kde bude pršet nejsilněji. Vypadá to, že Týniště nad Orlicí hraje v těchto předpovědích zvláště důležitou roli. A vodáčtí bohové se rozchechtali.

Starý vtip říká, jak líčí africký šaman své dojmy z návštěvy Evropy: „Kolem zeleného trávníku se sešly tisíce lidí. Vyběhlo na něj dvakrát jedenáct mužů, jedni v bílých šatech, druzí v červených. Pak přišli tři místní šamani v černém a jeden, ten největší, pískl do píšťalky. A představte si, v tu chvíli začalo pršet.“

Podobně to vypadá při informacích o závodě, které ředitel maratónu udílí na zeleném trávníku u loděnice kruhu shromážděných závodníků. Při slovech, že start maratónu bude za čtvrt hodiny, začíná hustě pršet. Dnešní svět je v mnohém převrácený, a proto slyšíme také informaci, že o co více vody dostaneme seshora, o to méně jí najdeme v řečišti. Ba že ji budeme muset důkladně hledat, protože Orlice je na Raftu v režimu červeného semafórku. Z devadesáti procent je prý ale při trošce štěstí a umu sjízdná. Při třicetikilometrové délce tohoto úseku výpočet vnukne myšlenku, zda si člověk neměl do lodě přibalit turistické boty.

A již je start. Ředitel závodu namířil startovní pistolí neprozřetelně kamsi nahoru, prostřelil mrak a déšť zintenzivnil. Na okamžik je všude vody dost, protože sto pádel rázem zabírá a voda tlačená v úzkém řečišti padesáti příděmi se vzdouvá, jako by jí v řece opravdu tolik bylo. Nevydržíme dlouho toto tempo, a protože jsme starší a tudíž moudřejší, shodujeme se, že prozatím zaujmeme zadnější pozici, ze které budeme časem útočit na přední místa. Během krátkého času nás předjíždějí posádky, od kterých bychom to v naších maskulinních postavách obalených sebevědomím nečekali. Tu subtilní Vietnamec na háčku, tu mladé ďouče na zadáku. Nemají ani tolik úcty k nejstaršímu účastníku maratónu, aby při předjíždění lehce zpomalili, zafuněli námahou anebo se aspoň trošku zpotili. Kam se to jen ten svět řítí? Loď nám jaksi nejede a v perspektivě celého závodu se zdá, že je vše v řiti. V podstatě ani neumíme udržet rovný směr, protože nejsme sehraní a navíc jsme oba leváci. Snadnému řízení nenahrává ani naše sezení ve středu lodě, kde tvoříme osu, kolem které se loď roztáčí jako čamrda. No ale závod běží a nějak to budeme muset zvládnout. Pádlujeme jako zběsilí, uhýbáme předjíždějícím lodím a shodujeme se na tom, že pro nás oba není ani tak důležité vyhrát, jako důstojně doplout. Tedy, doplout. Že jsem dovezl loď, která se na tento závod nehodí, mi Michal nepředestírá, ačkoliv mu to musí být jasné. Já to s raněným sebevědomím nepřipomínám.

Během prvních kilometrů se snažím optimalizovat oblečení. V nepromokavé bundě se potím, když ji sundám, je mi jen v tričku na dešti zima. Během odpočinku při přenášení kamenné hráze je mi zima i v nepromokavé bundě. Tak trpím a těším se v duchu počítáním hodin do pondělí, kdy odjedu na mořský kajak do prosluněného Řecka. Jako pozdrav z teplého jihu načínáme dvoulitrovku krevnatého Cabernetu, který jsem po malém váhání prozřetelně vzal sebou. Po nějaké chvíli přestává protivně pršet, déšť se mění v deštík, a pak jen ve všudypřítomné vlhko. A na obzoru je již Hradec Králové. Ve chvíli, kdy se přírodní břehy mění v umělou navigaci, dostávám z toho všeho rychlou potřebu zachovat se přirozeně, leč intimně. Michal mi zastavuje na posledním místě, kde tak lze ještě učinit vskrytu, jen na doslech skupiny jeho fandů, kteří nás přišli na kontrolní stanoviště v Hradci povzbudit a žádají vysvětlení zastávky sto metrů před oficiálním výstupem. Puzen potřebou vylézám na vysoký rozbahněný břeh s rychlostí, která dokazuje reálnost tvrzení, že za války pěšák pod palbou přeskočil v plné polní dvoumetrový drátěný plot.

Nesjízdný jez a hlavní komunikaci přes most přenášíme jako poslední loď, takže plán zaútočit na přední pozice ze zadních míst se nám znamenitě daří. Ba nějaké lodě vidíme nedaleko před sebou, takže jen se do toho opřít. K tomu však musíme na loď namontovat tajnou zbraň, a to přídavný laminátový skeg neboli ploutvičku, která drží lodi přímý směr. Využíváme pomoc přátel a již do předvrtaných děr zasunujeme těsnění, šrouby a matky a modlíme se, aby těsnění těsnilo a do lodě moc neteklo. Montáž zrychlujícího zařízení nás zdržela natolik, že lodě před námi zmizely z dohledu a již jsme je nedojeli. Škoda, na té před námi byly dvě fajn mladé kočky a jejich blízkost by nás staré pardály jistě vypjala k lepšímu výkonu. A tak si na pustém Labi užíváme atmosféru takřka nezávodní. Skeg ale funguje, do lodě teče skrz těsnění jen docela málo a dokonce přestává úplně pršet. Dáváme vínečko (když nás nikdo nevidí) a po chvilce je před námi velký šikmý jez, který je třeba přenést.

Pod jezem však začíná ouha. Labe má tak nízký stav vody, že pod lodí není pro skeg místo a my jím začínáme pěkně dřít. Snažíme se řešit tuto situaci jízdou na boku, aby se loď naklonila a skeg se dostal výš, ale moc to nepomáhá. Navíc tato akrobatická plavba není nejrychlejší a je náročná na rovnováhu a pozornost. Narovnat loď můžeme až za nějaký ten kilometr, kde je Labe přece jen hlubší, kde však již z obroušeného a ožvýkaného skegu zbývá jen torzo.

Posledních deset kilometrů již není příliš radostných. Večer je tu, zdá se, že jsme beznadějně poslední a síly ubývají. Prohazujeme se mezi sebou i strany pádlování. Nemohu po Michalovi chtít, aby pádloval celou cestu na straně, která je mu nepřirozená. Konečně vplouváme do ústí Chrudimky, kocháme se pohledem na Michalův domek u řeky (jak je tam sucho a teplo, na stole určitě stojí hrnek horkého kafe) a odečítáme poslední dva kilometry do cíle maratónu, kam doplouváme za počínajícího šera a z posledních sil. Ještě vytáhnout loď na vysoký protipovodňový břeh, vše uklidit, a pak se radovat na pozávodní veselici s gulášem, pivem, živou hudbou s tancem a všeobecným potlachem. Přiznám se, že tu poslední příjemnou část maratónu nezvládám. Přichází zimnice a únava, a tak zalézám v autě do spacáku a až do rána spím tak tvrdě, že mne ani Michal nedokáže probudit.

Takže ten pokec o Dunaji budeme muset nechat někdy na jindy. Třeba na příští maratón. Už jsme si to s Michalem slíbili.

Vladimír Hejtmánek