Přehouply se už čtyři zlatavé podzimy od našeho vodáckého dobrodružství, ale vzpomínky jsou stále natolik silné, že stojí zato se o ně podělit s ostatními čtenáři.

Jak to tedy všechno začalo? V Mongolsku jsem do té doby expedičně splavil několik známých řek, jako jsou Selenge, Chulut gol, Ider, Dergermoron, Onon, Ur gol a další. Na Šišigt gol jsem měl velký zálusk poté, co jsem k němu na podzim roku 2005 pouze "přičichnul", když jsme za velké vody byli nuceni ukončit plavbu pouhých patnáct kilometrů od ruské hranice. Tam však čekalo to nejtěžší na celé řece, což jsem tenkrát jen instinktivně tušil.

Uplynulo pár dalších let, během kterých jsem dával dohromady veškeré dostupné informace o téhle mohutné nespoutané dravé řece Malý Jenisej, která se v Mongolsku nazývá Šišigt gol a na své cestě do Ruska se prokousává hraničním pohořím Ulan Tajgy, aby se proměnila v sibiřský veletok Kyzyl chem a následně Kaa chem. Ten v Kyzylu, hlavním městě Tuvy a centru Asie, pojí síly se svým bratrem Bij chemem (Velkým Jenisejem) a tvoří jednu řeku jménem Jenisej.

Začátek Expedice a její cíle: Termín byl záměrně naplánován na podzim, protože od začátku září do poloviny řijna je v Mongolsku nejstálejší počasí a také průtoky řek se snižují. S koncem léta končí i období monzunů a řeky začínají klesat s nadcházejícím nočním ochlazením, jelikož Mongolsko se nachází na náhorní plošině centrální Asie, kde je průměrná nadmořská výška 1600m. To má za následek velký rozdíl teplot mezi dnem a nocí, kdy přes den vystoupí teplota na +25°C a v noci klesne na -20 °C. Naším cílem bylo splavit Šišigt gol (M.Jenisej) až do Tuvinské republiky a dopravit se z Kyzylu dál přes transsibiřskou magistrálu k Bajkalu do Irkutska. Odtamtud s Anatolijem do jeho rodného města Orlík v podhůří Sajanů, abychom na koních vyjeli zpátky vysoko do hor k burjatsko-mongolské hranici. Pod horou Tengisin Daban pramení na mongolské straně řeka Tengis, která se po 120 km vlévá zprava do Šišigt golu. Plavbou po ní uzavřeme pomyslnou smyčku naší expedice.

Tato cesta byla mým snem, ale po získání informací ohledně povolení mi bylo zcela jasné, že by se nikdy nedala uskutečnit, neboť oficiální povolení bychom nikdy nedostali. Přesto jsem se po zvážení všech rizik rozhodl expedici podniknout. Můj cestovatelský sen byl příliš silný a já sháněl lidi, kteří by do toho šli se mnou.

Až přišel rok 2008. Sháněl jsem někoho se slovy, že se možná vůbec nevrátíme, protože oficiální povolení-bumážku k překročení mongolsko-ruských hranic po řece nám samo sebou nikdo nedá. Což byl například hlavní důvod toho, proč odřekl svou účast průkopník vodáckých prvosjezdů v Asii, cestovatel a horolezec Otakar Štěrba. Sice znal velmi dobře oblast Darchatské kotliny a horní tok řeky Šišigt a měl velký zájem splavit celou řeku až do Tuvy, ale jen za předpokladu, že dostaneme povolení. Navíc je v okruhu 50 km od hranic v Mongolsku zákaz pohybu i pro místní obyvatelstvo, natož pro cizince. Dalším problémem byly podivné zvěsti o Tsátanech, žijících se sobími stády v těchto končinách hraničních hor, o kterých se říká, že zde ilegálně těží zlato a není radno s nimi skřížit cestu. Optimistický nebyl ani popisek s ručním náčrtkem třiceti tří Porogů v Rusku s obtížností WW IV-V, z nichž některé nesly jména ruských bohatýrů, kteří zde zemřeli, např. Порог "Панфиловский" nebo Порог "Васильевский" (IV+ - V -), Porog "Panfilovský" a Porog "Vasiljevský".

Přesto se nakonec „verbování“ podařilo a dnes můžu s odstupem času říct, že lepší vodáky-expedičníky než bratry Kutlvašrovi alias Kutlíky jsem sehnat nemohl. Léta praxe na WW a zkušenosti z jejich vodáckých expedic na Altaji z nich udělaly ostřílené borce, kteří se nezaleknou jen tak něčeho. Přitom nikdy nezapomínají na bezpečnost a riziko na WW.

2.září 2008 jsme v šestičlenné sestavě stáli na Ruzyňském letišti s hromadou zavazadel a letecky jsme se přesunuli o 7000 km na východ do Ulanbátaru. Tam nás čekal Bata-Batochtoch, kamarád a skvělý šofér, který nás dopravil dalších 1200 km do SZ cípu Mongolska do Darchatské kotliny. Tu ze všech stran svírají vysoké hory, ze kterých se stékají řeky do jezera Tsagan Nuur (Bílé jezero), zdrojnice Šišigt golu.

Ve stejnojmenné osadě u jezera Tsagan Nuur, kde zároveň končí poslední sjízdná cesta i výdobytky civilizace v podobě obchodu, pošty a banky, je také vojenská posádka, kde se musí nahlásit všichni cizinci. Sem také Bata namířil uazíka. Já se ho snažil zarazit se slovy, že nás nesmí vidět živá duše natož vojáci, jinak bude vše ztraceno. Přemlouval jsem ho, aby jel dál a vysadil nás pár kilometrů po proudu řeky za vesnicí na odlehlém místě, kde připravíme pro plavbu naše lodě. Ale Bata nechtěl a váhal a dál mířil uvazem k bráně vojenské posádky, kterou jsme měli na dohled. Na poslední chvilku těsně před branou posádky stočil volant a širokým obloukem zamířil k řece.

Pak už se jen nevěřícně díval, jak po půlnoci nafukujeme naše dvě Ria a jednu Baraku, uvazujeme bagáž a vyrážíme do úplné tmy po proudu Šišigt golu do neznáma. Ještě jsem mu nezapomněl připomenout, aby nás zhruba za měsíc 8. října čekal na soutoku Tengisu se Šišigt golem. Pak už nás pohltila černočerná náruč tmy. Začal boj s časem, neb plán byl dopádlovat do rozednění za soutok s Tengisem cca 35km. Na soutoku stála přímo na břehu další posádka, ze které nás nesměli vidět, a kde začínaly svižnější peřeje. Pak bylo třeba proplout ještě zhruba dalších 20km po proudu bez výstupu na břeh až za "soutěsku šamanů“, kde byl první těžší porog-práh. Jednalo se o peřej, na kterou by se normální smrtelník-nevodák neodvážil ani na raftu. Řeka se tam zužuje z 200 m, které dosahuje po rozlití z jezera, na pouhých 20 m.

Naštěstí projíždíme bez problémů a pár kilometrů pod soutěskou stavíme první tábor. Porovnáváme vojenskou Topo mapu s Gps-kou, která říká, že první třetinu cesty k mongolsko-tuvinské hranici, zhruba 55 km, máme za sebou.

Mirčus