V kaňonu záhy přišel další "Porog Pyramidka", který jsme poznali podle vodopádu. Padal z vysoké skály, nebyl obtížný na projetí a tak jsme pokračovali dál.

Chvílemi jsme se stihli i pokochat nádhernou přírodní scenérií kaňonu, když v tom Kutlíci, kteří jeli v předvoji, gestikulovali, že máme přetraverzovat na druhou stranu řeky a okamžitě zastavit nad masopresním válcem přes celou řeku. To byl "Porog Šamro" pojmenovaný podle utonulého Jurije Šamra-Юрии Шамро.

Všichni jsme bez problémů zastavili a rozhodli se nouzově utábořit na kamenném sesuvu přímo u porogu, který jsme nakonec druhý den nejeli a nalodili se těsně pod ním.

Jak jsme později mohli konstatovat, "Porog Šamro" byl závěrečnou vstupenkou ven z kaňonu a po několika dalších kilometrech se krajina otevřela. K řece, která zde nesla už jméno Kyzyl chem(Кызыл-Хем), se nejprve zleva přidala mohutná řeka Busejn gol(Бусэйн-Гол) a za krátkou dobu ústila tentokrát zprava další pěkná menší řeka Bilin(Билин). Rusové ji v jejím horním zablokovaném úseku hodnotí až obtížností WW VI-.

Měli jsme za sebou 140 km po Šišigt golu, jak říkala Gps-ka, a z nadmořské výšky 1700 m jsme sestoupili na 1124 m. Každopádně jsme byli ilegálně v Rusku, tedy přesněji v Tuvinské republice, kde nás čekalo dalších 230 km po vodě. Na ní jedny z prvních 33 porogů obtížnosti WW IV-V+, jako například Порог "Сюрприз" WW V-V+(Překvapení) nebo Порог "Скала Голубь"IV- či "Три черепахи" IV + (Tři želvy).

Kluci se obávali vodnatosti sibiřského veletoku, který zde při hranici znásobil své síly, a tak jsme s obavami očekávali první porogy, které se nakonec ukázaly v porovnání s porogy v Mongolsku procházkou růžovou zahradou s maximální obtížností WW IV. Velkou roli v tom však sehrála podstatně nižší vodní hladina, kdy jsme jen podle naplaveného dřeva na břehu mohli usuzovat, o kolik víc vody tady teče o měsíc až dva dříve, kdy to Rusové na katamaránech splouvají. My jsme zde byli skoro měsíc po tzv. "vodácké sezóně", takže jsme nepotkali jediný katamaran. Také se začal měnit okolní ráz krajiny, ustupovaly husté modřínové lesy a vysoké hory a přicházely "bazaltové zámky" a břízky.

Vzhledem k tomu, že jsme všechno mohli jet tzv. "na oči" a nemuseli se zdržovat průzkumem, rapidně se zvyšovala cestovní rychlost až na splavených 40-50 km za den, během kterých jsme se stihli i kochat krásou zdejší přírody a bazaltovými poli často spadajícími až do vody. Kousek nad soutokem s řekou Balyktyk chem (Балыктыг-Хем) jsme už z dálky viděli přímo před sebou mohutnou skálu "скала Зарод" připomínající bastion-opevnění na strmé 350-400 m vysoké skále. Za ní měnila řeka do třetice své jméno na Kaa chem (Каа-Хем).

Přicházeli další porogy ze kterých se mně osobně nejvíce líbil Порог "Байбальский" (V -) " Porog Bajbalskij". Každá posádka z našich tří expedičních lodí si našla svou cestu průjezdu a my s Alešem si opět vychutnali přímou jízdu na komoru těch největších vln.

Pak následovalo ještě pár posledních porogů na řece, jako např. Порог "Москва" a Порог "Эржей" (IV-) A přišla vesnice Eržej na pravém břehu, za kterou nemělo cenu dále plout. Dle plánu jsme zde zakončili naši plavbu po M. Jeniseji a vydali se do vesnice shánět odvoz tzv. maršutku do Kyzylu.

Podařilo se nám to vcelku rychle a na druhý den ráno jsme sbaleni vyrazili do hlavního města Tuvy, kterým prochází zeměpisný střed Asie. Šofér nám domluvil okamžitě další maršutku. Tak pro nás začala nebezpečná cesta po souši dlouhá 2700 km skrze velká ruská města, jako Abakan-Krasnojarsk-Irkutsk, kde hrozilo velké nebezpečí kontroly policie, neboť jsme se zde pohybovali bez registrace o vstupu do Ruska a tedy zcela nelegálně. V Krasnojarsku jsme koupili lístky na transsibiřskou magistrálu a po ní pokračovali do Irkutska u Bajkalu. Z téhle cesty vnitrozemím nikdo z nás fotky nemá, protože jsme nechtěli zbytečně vzbudit pozornost vojenské policie, které se v blízkosti vlakového nádraží hemžilo plno a jakákoliv, byť jen namátková kontrola, by znamenala naše prozrazení a konec další cesty. V Irkutsku na nádraží jsem znovu zavolal Anatolije, abych se ujistil, že nás zde vyzvedne a půjde vše podle plánu.

"Za chvilku jsem tam," odpověděl Anatolij. Naše cesta po souši tak pokračovala dál Burjatskou republikou do vesnice Orlik v podhůří Sajanů, kde končí silnice a lišky dávají dobrou noc. Cesta byla dlouhá 500 km a protáhla se až do půlnoci. Na pár hodin uleháme ke spánku u Anatolije v Orliku s tím, že hned na oběd pojedeme dál proti proudu řeky Tissa až k jezeru Duzor Nuur, kam se dá dojet nákladním Zylem. Dál už budeme muset na koních.

Před obědem překládáme naše věci včetně čerstvého nákupu potravin na Zyl a vyrážíme podél řeky, kterou musíme několikrát přebrodit přes její četná říční ramena, abychom k večeru dorazili ke srubu u jezera Duzor Nuur. Hned další ráno navazujeme naše lodní pytle na koně a v karavaně 13 koní jedeme do hor k mongolské hranici.

Z předchozího vyprávění kluků z vodák sportu Brno, kteří podobnou výpravu na koních absolvovali rok před námi na Bij chem (V.Jenisej), víme, že měli po cestě problém s honáky, kteří je doprovázeli a v půli cesty je začali vydírat. Stejného vyděrače z jejich výpravy poznáváme i v jednom z našich průvodců. Stranou na to upozorňuji Anatolije, který s námi na koních dál nejede, ale vrací se nákladním Zylem zpět domů. On říká, že se nemusíme ničeho obávat, protože s námi na koních jede jeho spolehlivý člověk, kterému jedinému mám v cíli naší cesty zaplatit smluvenou částku v rublech.

Přesto jsme ostražití a dle našeho plánu jsme nikomu z nich neprozradili pravý důvod naší cesty do Sajanských hor při mongolské hranici. Oficiálně jsme všem tvrdili, že se chystáme splavit řeku Bilin (Билин), na kterou oni běžně během léta dopravují ruské vodácké skupiny. Řeka Bilin (Билин) totiž teče po celou dobu v těsné blízkosti mongolsko-ruské hranice, ale stále na ruské straně, až se dole vlévá zprava do Kyzyl chemu, po kterém jakoby chceme plout dál.

Byl poslední den v měsíci září, když jsme začali v sedle koní stoupat do 2000 m sedla a ačkoliv nebyl ještě sníh a počasí nám přálo, tak mrazivec spaloval vše kolem svým ledovým dechem. Teplota přes noc klesala na -18 °C.

Celou cestu jsem kontroloval podle své vojenské topo mapy směr a zároveň sledoval v Gps-ce uložené waypointy, abych měl jistotu, že nás naši průvodci vedou správně. Honáci byli vcelku v pohodě až na vyděrače, který neustále otravoval, že chce nějaký "подарок" či alkohol a znepříjemňoval cestu tím, že schválně plašil klukům koně, když viděl, že si jsou v sedle nejistí.

Mirčus