„Na břehu starejch řek najdu Foglarův ráj, kde se nezpívá tak, jak ti ukážou…“ Kus pradávného trampského protestsongu mi dokolečka běží hlavou jako kýčovitá pouťová odrhovačka. Ruce se mi při nafukování lodi samým vzrušením třesou, až si připadám jako zasloužilý feťák, než si šlehne svůj vytoužený příděl slasti. Ale když se věci vezmou kolem a kolem, není divu. Chytit vodu na prvních kilometrech Želivky pod Sedlickou přehradou svojí pravděpodobností připomíná šanci dostat povolenku na splutí amerického Colorada. Jedna ku neskutečnu. Teď se ale přes přepad hráze valí úctyhodný vodopád. To už se našinci vyplatí trmácet se sto kilometrů tam a zase zpátky během jednoho všedního dopoledne.

Řeka pod přehradou obvykle mizí ve štole

V Sedlické přehradě Želivka vzniká spojením Jankovského potoka a Hejlovky. Ale hned na začátku se jí do cesty staví komplikace (zdaleka nikoliv poslední), protože nepokračuje spořádaně dál pod hráz přehrady, nýbrž mizí ve štole vedoucí skrze kopec do hydroelektrárny postavené o šest kilometrů po proudu řeky níže. Štola však měří necelý kilometr. Jak je to možné, milí žáci darebáci? Koukněte se na mapu a bude vám vše jasné. Želivka od hráze k elektrárně teče obrovským obloukem, aby se v jeho nejužší části opět přiblížila na kilometr k Sedlicím. Výraz „teče“ je ovšem poněkud nadsazený, protože ze všeho nejvíce připomíná potok hluboký sotva nad kotníky, neboť jí většinu vody krade nenasytná elektrárna.

Předminulý víkend jsem se synem a jeho turistickým kroužkem stanoval na skautském tábořišti kus pod hrází. S lodním stožárem, zarostlým kamenným kruhem pamatujícím mnohé táborové ohně a řadou věkem omšelých indiánských totemů uprostřed posvátného olšového háje. Vyprávění o tom, jak se potůček dokázal proměnit v řeku, kterou skauti v minulosti splouvali malebným údolím až k elektrárně, odkud portážovali lodě zpět na hráz a plavbu si zopakovali, znělo jako pohádky ovčí babičky na dobrou noc. Snad někdy… Ale „někdy“ může nastat neuvěřitelně rychle. Za necelých čtrnáct dní. Velké deště na mnoha místech přinesly zkázu. Na Želivce umožnily splnění vodáckých fantazií, protože štola nestačila odebírat vodu a ta začala padat přepadem do původního řečiště.

Trampským údolím se skalami a hustými lesy

Nedočkavě jsem stáhnul loď dolů prudkým svahem. Laguna pod hrází byla u břehu pokryta špinavou pěnou. Tradiční úvodní rituál omytí ksichtíku vodou řeky jsem si tentokrát rád odpustil. No, pane Foglar, nebývá všechno dokonalé, že. Bystrý proud brzy skončil na vzdutí prvního jezu, který se dá úplně bezpečně s lehkým drhnutím sešoupnout kdekoliv.

Pod ním Želivka opět trochu nabírá na rychlosti. Ale zatím nečekejte žádné peřeje, spíše rovnou klidnou hladinu, která vás bez jakýchkoliv problémů ponese docela širokým korytem nad zaplavenou trávou. Až by se potoční vodák zvyklý na všemožné nástrahy v podobě vrbičkových zátarasů a napadaných stromů mohl začít nudit. Krajina kolem naštěstí vrchovatě kompenzuje nedostatek adrenalinu. Rozlehlé pastviny s bílými osamocenými statky jsou střídány hustými smrkovými lesy sahající až k vodě, skalami na břehu a tichými mýtinami. Není divu, že si tenhle kus země oblíbili prvorepublikoví trampové. A zabydleli se v něm. Založili osady, postavili první boudy, pak je přestavěli na pohodlnější chaty, začali udržovat trávník na břehu ... Podle hustoty chatařského osídlení sem trampů jezdilo opravdu hodně, občas to kolem řeky vypadá jako Sázavě mezi Týncem a Pikovicemi. Nedá se říct, že by osadní obydlí byla nějak vysloveně ošklivá. Naopak, naprostá většina z nich si uchovala ve větší či menší míře původní trampský ráz a docela ladí s krajinou, ale znáte to: když je něčeho moc, je toho trochu příliš.

Pod druhým jezem začíná nejhezčí úsek

Uprostřed druhého jezu je špatně viditelná zamřížovaná díra, proto je třeba držet se vlevo (či vpravo), kde splutí nepředstavuje žádný problém. Nastává nejhezčí část celého úseku. Řeka tu výrazně zrychluje v malých jednoduchých peřejích (WW I), které se pod elektrárnou ještě navýšují o vrácenou vodu z přehrady. Želivka nám připomíná, jakou měla podobu, než ji na jejím toku postupně spoutala tři vodní díla, Sedlice, Vřesník a Švihov (neboli Želivka). Poslední a největší z nich zásobuje pitnou vodou Pražáky, proto se na ni nesmí. Vodákům nenávratně vzala celých čtyřicet kilometrů řeky. Kdysi dávno jsme při letním vandrování na jejím břehu zabloudili do jedné z vesnic, které měly štěstí a unikly zatopení. Matně si vybavuji rezignovaná slova starého dědka v poloprázdné hospodě: „Tady bejvalo tak živo, ale co postavili přehradu, chcíp u nás pes!“

Vytáhl jsem loď mezi husté smrky tam, kde skončil proud řeky a hladinu zklidnilo vzdutí Vřesníku.

Dneska by vzhledem ke zvýšenému stavu byl zajímavý i další úsek pod ním. Ale slíbil jsem synovi, že ho odpoledne vyzvednu ze školy. Navíc tam voda díky elektrárně teče pravidelně. S trochou námahy jsem tedy nahodil sbalené plavidlo na záda a vydal se po červené značce zpátky do Sedlic. U elektrárny jsem chvíli bojoval s pokušením schovat loď na vrátnici místního rekreačního střediska a pohodlně si pro ni dojet autem po úzké silnici, ale pak jsem se rozhodl pro posílení upadající fyzické kondice v prudkém stoupání.

Musely to být hezké časy, když se po Želivce dala podniknout velká plavba až do Sázavy. Když její břehy zněly zpěvem Askalóny a voněly dýmem sobotních ohňů. Když se po venkovských hospodách mísili sedláci s dobrodruhy v károvaných košilích. Zbylo z nich jen torzo, malá vzpomínka. Krásná romantická krajina pod Sedlicemi jako odraz té, kterou zalila vodní hladina.

Václav