aneb

A jdeme dál

Ahoj fšichni. Blíží se nám otevření muzea, tak se jen tak připomínám a obnovuju debatu na téma účasti a neúčasti na otevření a případné předchozí brigádě.

Omlouvám se, ale dlouhodobě máme na velikonoce plánován jiný program s ubytováním a to nezrušíme.

Jak jsem již psal, velikonoce jsou na otevírání muzea nešťastný termín, který se pravděpodobně odrazí na počtu jak organizátorů, tak i účastníků.

Již jsem se omlouval z účasti, jsem na akci, rezervované 3 měsíce předem, kdy termín otevírání ani nebyl znám.“

Komunikace žhaví sítě a zdá se, že všechno je špatně. Termín je nevhodně zvolený (opakuje se každý rok), všichni jsou plně zaneprázdněni, beztak nikdo nepřijede, prostě všechno by mělo být jindy a jinak. A nikdo nepřijde říct, jak.

Já vím, Velikonoce se stávají stresujícím svátkem. Na jedné straně rodina, která cítí povinnost svátkovat kolem staré babičky. Na druhé plot kolem chaty, který řve po nátěru skoro stejně jako manželka, domáhající se zrytí záhonu pro své orchideje. Další stranou je ponětí jakéhosi duchovna, za nímž se skrývá touha vyprodukovaná pracovním procesem do výkřiku „dejte mi aspoň na svátky pokoj“. Problém uplést žílu (větší) než s ní pak zmlátit ženu (menší). Pro vodáky vybrat některou z několika akcí, které jsou pořádány ve slepé víře, že na Velikonoce voda přece musí být (jsou to tak zázračné svátky) a následný stres s vyhledáním jarní řeky, jejíž voda dosud neodtekla. Je to jako v zrcadlové síni, ve které se návštěvník vidí tolikrát, až se sám sobě zhnusí a ve všech odrazech se ztrácí. A teď do toho ještě pozvání na festival s retroplavbou a vynikajícím programem (a zadarmo!) při otvírání Vodáckého muzea ve Zruči nad Sázavou. Holt letos budeš Mílo muset připravit Muzeum na sezónu asi sám.

Události naštěstí mají svůj vlastní řád a dobrou věc nenechají padnout. Ze členů Spolku vodáckého muzea se scházíme čtyři. Ruku přiložit přijeli až z Banské Bystrice dva vodáčtí kamarádi a pomohou nám i děti. Navíc se přidá sluníčko, které svým teplem přinese to nejdůležitější, totiž pohodu a dobrou náladu. A již jde v aktu tvoření jedno za druhým:

• přinést ze zámeckého Infocentra banánovky s knihami a papírovými artefakty
• vyřešit zprovoznění zvukových smyček v expozici laminování
• zbavit exponáty prachu
• propašovat do expozice další dvě lodě
• zhrozit se nad zkázou způsobenou pěnicím přípravkem v interaktivním modelu řeky
• přemístit lodě zavěšené pod stropem muzea na jiné, ještě obtížněji přístupné místo
• instalovat expozici vodácké literatury do tří velkých vitrín (pokaždé originál)
• složit z koster několika různých skládacích kajaků jednu, která by dávala smysl
• vytvořit nové popisky k exponátům (jako vždy nejednotné, letošní jsou větší)
• a tak dál
• a tak dál

a v devět večer shlédnout vykonané dílo a shledat je dobrým, usednout na lavičky před muzeem, otevřít víno a udělat si piknik. Oheň raději dělat nebudeme (co by na to řekla správa zámku) a taky, to by byl paradox, kdyby zrovna Vodácké muzeum vyhořelo. Copak asi dělal Pán Bůh poté, co stvořil svět?

A je den druhý, připravený k užívání našeho díla. Přes pesimistické prognózy začínají přicházet lidé a přestože se muzeum oficiálně otevírá až v deset, máme radost z prvních návštěvníků. Pocit je to jako na hodech, když navaříte a připravíte a potom přijdou hosté. Ztělesněný smysl vašeho snažení a práce. Zahájení nové sezóny Vodáckého muzea prožíváme jako nedílnou součást Velikonočních svátků. Což není zázrak, že existuje? Že přes všechny otázky a problémy vstává už do své čtvrté sezóny? Do muzea přicházíme jako do vodáckého chrámu. Věru, funkce Vodáckého muzea se blíží funkci kostela. Rád se dívám na návštěvníky, kteří do muzea vstoupí s otazníkem, a pak se radují „na těchto lodích jsme jezdili, takový stan jsme měli, toto pádlo jsem měl před tolika léty v ruce“. A tito lidé omládnou a jsou radostní a svým způsobem aspoň na chvilku uvolnění a šťastní.

Na programu je nyní retroplavba. Míla přistavuje vlek a z muzea nakládáme provozuschopné lodě, které si zamluvili zájemci o plavbu na muzejních lodích z Horky do Zruče. Je s tím trochu zmatek, protože u některých lodí zjišťujeme trhliny tam, kde vloni nebyly a světe div se, v muzeu není k dispozici pořádná houba na vytírání vody. Z Brna přijíždí vlakem kamarád Karel a přivádí sebou lehce zmateného starého pána, se kterým se spřátelil ve vlaku, a jehož hlavní kvalifikací k návštěvě festivalu je, že se taky jmenuje Karel. Bez váhání jim šoupnu starou Orlici a starému pánovi vrazím do ruky pádlo ze sbírek. Pádlo panu Karlovi připomene, že kdysi také pádloval, ovšem nemůže si vzpomenout, jestli vlevo nebo vpravo. To ulehčuje situaci, neboť bude pádlovat na té straně, která na něho zbude. Tím pádem jsem také vyvázán ze zadákovské povinnosti vůči mému Karlovi a jako nový háček na mně zbývá krásná devatenáctiletá slečna, která se netváří, že by byla proti. Retroplavba je odstartována, vychutnána a skončena ku všeobecné spokojenosti. Ke zpestření plavby patří i Jano, jehož maňásek z muzea se na vodě nezatáhl a tak musí každých pár stovek metrů u břehu vylévat. Starost o něj komentuje jeho romantická žena, singlující na staré žebrovce, s pousmáním formovaným řadou společně prožitých let: „To je v pohodě. Jano má rád výzvy.“

Více vody se dostává veselým manželům s krásnou tříletou dceruškou v růžových šatečkách, která se během plavby vyznává, že se ráda koupe. Oblíbené koupele se jí dostává vrchovatě v momentu, kdy tatínek s maminkou nezvládnou přistání u výstupního mola, které je nevím proč instalováno v proudnici nejprudšího proudu, který se mezi Horkou a Zručí vyskytuje. Nutno dodat, že podle jejich reakcí se celá rodina zřejmě koupe opravdu ráda.

A pak už jen pikniková louka zaplněná užívajícími si lidmi a pódiem pro vystupující kapely. Je jich celkem pět: Echolama, Humbuk, Epydemye, Isara a Poutníci. Požitek z té první vyměňuji za guláš v nedaleké hospůdce a druhá přes potlesk na otevřené scéně není zrovna můj šálek čaje. Pak ale přichází Epydemye a festival dostává grády. Fešná rusovlasá basistka si užívá svůj nástroj a rytmické podupávání její nohy oděné do černé punčochy probouzí ve starém panu Karlovi věkem zasuté pocity, nadšení a touhy. Ihned po vystoupení odbíhá za svým novým idolem navázat kontakt a společně se vyfotografovat. Inu, radost má mnohou podobu a odveze-li si jí kus do dalších dnů, splnil festival svůj účel.

Moje oblíbená Isara se zpěvačkou bubnující si při instrumentálních pasážích prsty na těhotenské bříško, podává standardně výborný výkon, což se týká i zlatého hřebu festivalu, perfektních Poutníků. Po Epydemyi je však těžko vyniknout a tak se mi zdá, že ten nejryzejší hřebíček celého koncertu je charismatické trio, jehož vystoupení podlehl i starý pan Karel.

Vycházejí hvězdy a rozebíráme pódium. Do těl nám vchází únava a nostalgie z konce festivalu a nadcházejícího loučení. V duchu mi rezonuje „When The Music‘s Over“ od skupiny Doors. „Když hudba končí, když hudba končí, zhasněte světla“ kvílí Jim Morisson a elektrikáři ze zámku jej asi rádi poslouchají, protože nám s prvními stíny noci vypínají elektrický proud do světel potřebných k práci. Ale již je skoro hotovo a než se rozejdeme, je čas trošku bilancovat:

• Vodácký festival navštívilo nejvíce lidí v jeho čtyřleté historii. Více než vodáků ale přišlo turistů a tuláků, kteří festival zařadili do svých tras. Hodně bylo mladých rodin, dětí a psů.
• Vyšlo nádherné počasí a stará dobrá Sázava nám poskytla dost vody na splutí.
• Muzeum se nám podařilo připravit s téměř stejnými exponáty do inovované podoby.
• Nestal se žádný incident a vládla všeobecná pohoda.
• Vše jsme viděli a užili si to. A měli jsme se rádi.

Více fotek na dronte1.rajce.idnes.cz

Vladimír Hejtmánek