Polská řeka Łeba je nejseverněji položeným větším tokem, který se vlévá do Baltického moře v Západním Pomoří. Z Prahy je to nějakých osm hodin jízdy, z Ostravy šest. Severojižní dálnice A1 je už hotová a přejedete po ní celé Polsko od Ostravy až do Gdaňsku. Řeka Łeba se délkou splavného úseku sto šest kilometrů řadí k těm kratším.

Polské kilometráže uvádějí dobu splutí šest dní. Řeka pramení v centru „Kašubského Švýcarska“, jak se neoficiálně tato zvlněná krajina nazývá. Na dohled od pramene Łeby najdeme i jezera řeky Radunie i pramen Słupii.

Łeba je teoreticky sjízdná od jezera Sianowskiego, ale to platí pouze v případě, že vodočet v Miłoszewu (on-line vodočet, ř.km 97) ukazuje 150 cm, tedy něco málo pod dva kubické metry za vteřinu. Za malé letní vody je odtud řeka víceméně nesjízdná. Od osady Tluczewo (ř.km 91) totiž začíná přelomový úsek toku, kde řeka získává značný spád přes kamenité mělčiny. Krajinově jde o nádherný přírodní úsek řeky zařízlé do hlubokého údolí. Nicméně vodáci nemají moc možností se radovat – řeka je velmi nepřehledná, klikatí se v prudkém proudu po mělčinách a hlavně je zapadaná velkým množstvím stromů a náplavů vzpříčených o četné balvany.

V Tluczewu jsme zahájili plavbu i my, přestože miloševský vodočet ukazoval varující průtok pod jedním kubíkem. A poprvé od doby, co jezdíme do Polska na vodu, jsme museli uznat, že řeka je za tohoto letního stavu skutečně nesjízdná. Kodrcání po kamenech nám nepřinášelo to pravé potěšení, naše laminátky protestovaly, a proto jsme plavbu přerušili po nějakých pěti kilometrech drhnutí a přenášení.

Řeku tu navíc přehrazuje jez (ř.km 86), musí se jet náhonem, který bere všechnu vodu. Další plavbu jsme tedy zahájili až v Paraszynu (ř.km 78), kam jsme přejeli auty. Tady najdeme i první naprosto skvělý vodácký přístav (przystań kajakowa). Dřevěné přístřešky, parkování na zpevněné ploše, ohrazený či oplocený prostor pro stany, ohniště, lavice, informační cedule, toiky, molo a dlážděný přístup k vodě, dokonce i krakorce na lodě – to vše zdarma a pouze pro vodáky. V přístavech je dokonce zákaz koupání, aby vodáci měli volný přístup k vodě. Stavbu zaplatila EU v rámci programu rozvoje turistického ruchu. Takový trochu „český vodácký sen“. Takovýchto přístavišť je na Łebě minimálně pět a k tomu stejně luxusně vybudované přenosky jezů.

Využili jsme čtyři tábořiště, všude jsme byli sami, jen v Łęczyci si místní obyvatelé pletou vodácký přístav s hospodou, takže jsme se moc nevyspali. Existence těchto dokonalých tábořišť byla jedním z hlavních důvodů, proč jsme si řeku Łebu vybrali ke splutí. Předpokládali jsme, že takto dokonale vybavená řeka bude atraktivní a hojně vodácky využívaná a spíš jsme se báli, aby na vodě bylo k hnutí. Nic nemohlo být dál pravdě… Tedy, k hnutí skutečně skoro nebylo, ale ne kvůli množství vodáků, ale pro obrovské množství kmenů a překážek. Některé stromy jsou v korytě už řadu let, nejde tedy o důsledek nějaké nedávné smrště.

Úsek od Paraszyna do Łęczyce (ř.km. 60) je dlouhý 18 kilometrů a jeli jsme ho přes deset hodin a to naštěstí bez bagáže. Kmenů přes vodu a náplavů bylo vyšší desítky, často v odstupu několika metrů za sebou. Škoda, že peníze EU nezbyly i na prořezání totálně zapadaného toku. Pokud by to někdo udělal, splutí se stane snadné a pohodové. Řeka už je dostatečně vodnatá i v létě, proud je místy svižný, krajina v tomto úseku je stále velmi pěkná a rozmanitá, i když trochu ruší hluk ze stavby nedaleké dálnice i z dopravy po stávající cestě.

Nicméně krajinu, flóru a faunu jsme si moc neužili vinou neustálého přemýšlení kudy to přetáhnout, podjet, či jinak obelstít…(ach jo, nejde to, musíme po břehu). Teprve od Łęczyce je řeka skutečně sjízdná. Několik dalších stromů v korytě se ještě najde, ale po předchozím dni už jde jen o úsměvnou záležitost k protažení nohou a zad. Řeka i okolí přináší volnost, údolí se rozšíří do široké mokřadní nivy, stavení jsou daleko od vody a louky využívá pouze velké množství čápů, volavek a jeřábů. Vidět startovat mořské orly z příbřežních stromů je skutečný zážitek nejen pro milovníky přírody. V okolí najdeme i několik chráněných mokřadních biotopů. Dále na trase projíždíme městem Lębork (ř.km. 49), což je staré a zajímavé křižácké město. Stojí za návštěvu a to nejen proto, že se tu dá nakoupit a na náměstí je skvělá „smažalňa ryb“. Historie dýchá z úzkých ulic, domy šířkou průčelí připomínají spíš Holandsko. Je vidět, že historické město mělo nouzi o prostor. Křižácký hrad, kostely i zbytky hradeb jsou (jako většinou v Polsku) postaveny z neomítnutých cihel, což dokazuje historický nedostatek zdrojů kamenů. Zdejší jez je opět skvěle vybaven moly, lavičkami a přístřešky.

Aby si vodáci neumazali botičky a nezabloudili, je cesta pro přenášení lodí dlážděná a směr přenosky ukazují orientační šipky. Ve městě je řeka sevřená v korytě navigací, teče rychle a splutí zpestří trojice sjízdných stupňů.

Pod městem řeka už nabírá charakter typický pro dolní toky. Začíná se líně kroutit v nížinné krajině, břehy jsou často poměrně vysoké porostlé rákosím, v zatáčkách se objevují typicky podemleté břehy, ve kterých sídlí kolonie břehulí i jiřiček. Místy je řeka regulovaná, v dřívějších dobách se zdejší louky zaplavovaly vodou a tráva se sekala třikrát do roka. Okolí toku je proto protkané řadou dnes zarostlých kanálů, občas míjíme stavidla. Další skvělé tábořiště čeká u mostu poblíž Chocielewka (ř.km.39), tedy 21 kilometrů pohodové plavby od předchozí Łęczyce. Tenhle přístav je asi nejlepší na celé řece – vybaven je stejně jako předchozí, ale je poměrně daleko od vsi a silnice kolem je velmi málo frekventovaná. Vodácké přístavy Poláci často používají jako pikniková místa, ale večer odjíždějí domů a v noci je klid. Úsek od Chocielewka do Poraje (ř.km 17) je už poměrně jednotvárný. Nekončící meandry klidné řeky obklíčené vysokými břehy porostlými rákosím. Už jsme velmi blízko moře, a pokud fouká od severu či západu, je vítr velmi studený a navíc jako obvykle v protisměru. Pádlování proti němu je docela obtížné, příjemné lesní úseky jsou jen dva, jinak jde o vysilující výkon mezi loukami. Tábořiště v Poraji je opět luxusní, ale leží přímo u poměrně frekventované silnice.

Řeku už svírají protipovodňové hráze. K ústí do velkého jezera při pobřeží zbývá asi deset kilometrů. Łeba a také jižněji položená řeka Łupawa jsou od svých ústí do moře odděleny příbřežními jezery, jejichž proplutí je obecně zakázáno z důvodu ochrany přírody v národním parku „Slowiński park narodowi“. V případě Łeby jde o jezero Łebsko, v pořadí třetí největší jezero v Polsku. Od moře je odděleno naplaveným a navátým pískem pobřežních dun, které právě tvoří jádro národního parku. Jezero je bráno jako součást moře, a pokud fouká, je pověstné tvorbou velkých vln, které mohou být velmi nebezpečné zejména pro malé a otevřené lodi.

Pokud chcete plout přes jezero do pobřežního města Łeba, potřebujete povolení od správy NP, které se ale uděluje zcela výjimečně podle počasí těsně před proplutím. My jsme se o jeho získání ani nesnažili. Správa NP je tady dost restriktivní a snaží se omezit pohyb lidí po parku co nejvíce. Bezpečnost kajakářů je jistě dobrým argumentem, proč plavbu nepovolit. Posledních pět kilometrů je tedy zakázáno splouvat. Těsně před jezerem na hranici národního parku křižuje řeku místní cesta u samoty Gač a plavba se tady dá dobře ukončit. Do letoviska Łeba jsme si zajeli už autem. Návštěva písečných dun a přesypů v národním parku je vhodnou náplastí na zraněné vodácké duše. Ve městě paradoxně najdeme další „przystań“, ležící ale nikoliv na Łebě, nýbrž na jejím přítoku Chelst. Z tohoto kajakářského přístavu se většinou pádluje na další příbřežní jezero Sarbsko a následně zpět do Łeby.

Šakal