U třeboňské nádražní budovy jsem s lehkým znepokojením sledoval silné poryvy větru ohýbající koruny stromů. První duben jak má být. Chvíli slunce, chvíli mraky a hlavně ten vichr. Zatímco babička servírovala pro zbytek naší rodiny na božíhodový velikonoční stůl svíčkovou, nastupoval jsem s Barakou na hřbetě a pádlem v ruce do motoráku směr Majdalena. Abych se zpátky vrátil loďmo po Zlaté stoce. Deset kiláků z Majdy plus mínus se původně jevilo jako dobrá zábava na nedělní odpoledne. Současně jsem tím chtěl konečně zaříznout do pádla úlovek, který mě už nějaký čas nutkavě provokoval.

Konkrétně od zimy, kdy jsem tradičním vánočním rozjímáním nad mapou zvažoval, kam se vydat před Silvestrem. Celkem nevinný dotaz na sjízdnost Zlaté stoky v diskuzi na Raftu vyvolal překvapivě četnou odezvu. Ze všech rad, komentářů, wikipedie a jednoho vtipného článku vyplynulo, že tenhle umělý tok odbočující z Lužnice u známého jezu Pilař nechal vykopat Štěpánek Netolický v 16. století, aby napájel rybníky a mlýny (mimo jiné). Vodu by nejspíš měl mít, pokud není úplně suchá Lužnice. Moc neteče, je na něm plno můstků. Na splutí je třeba z blíže nespecifikovaného důvodu vlastnit povolení od rybářů. Podmínky se tedy jevily jako víceméně přijatelné (pro účely tohoto článku předpokládejme, že jsem nějaké povolení měl). Během vánoc jsem nakonec splutí odložil, o jarních prázdninách taky, protože tuhá a dlouhá zima upřednostnila lyžování. Správný čas nastal až o velikonocích.

Břeh Zlaté stoky v Majdaleně byl zhusta pokryt psím trusem slušné velikosti. Různý stupeň rozkladu svědčil, že si to tam nějaký bernardýn dlouhodobě oblíbil jako svoji toaletku. Fakt jsem nenašel čisté místo, musel jsem se trefit do mezery mezi hovínky. Zachmuřeně jsem zvažoval, jestli to společně s počasím není další vzkaz vyšších sil radící mi vrátit se zpátky na vlak. Ale Stoka měla šíři malé říčky, krásně čistá voda v ní dokonce tekla pomalým proudem a bylo jí tak akorát. Kdo by odolal. Nafouklou utopenou ovci plující po hladině jsem potkal až o kus dál …

Okolí má Zlatá stoka opravdu parádní, v něčem podobné nedaleké Staré řece. Smíšené lesy všeho druhu, krásné vzrostlé olše, duby a smrky. Občas vysoké písčité břehy, někdy naopak člověk kouká dolů pod sebe, když dávní stavitelé museli koryto navýšit nad okolní krajinu. V jednom případě vyřešili křížení s jiným potokem prostřednictvím akvaduktu. Jeho současná betonová podoba sice nevypadá příliš hezky, ale pohled z lodi dolů přes zábradlí přináší zajímavé zpestření plavby. Přeci jen člověk po mostě nepluje každý den.

Jiných nízkých mostů a lávek bylo na začátku málo, vesměs se nechaly podplout zalehnutím do plavidla. Přetáhnout mě donutil snad jen jeden padlý kmen, což pro potokáře představuje jev téměř nadpřirozený.

Zajímavým otazníkem se pro mě staly malé, zhruba třímetrové posedy, které v úvodní části v hojném počtu lemují břeh v pravidelných rozestupech. Nevím, jestli nějak souvisejí s jeleny, nicméně paroh z šesteráka jsem zahlédl z lodi a pádlem si nadšeně přitáhl jako velmi netradiční suvenýr.

První spoluobčany na bicyklech jsem spatřil až po pěti kilometrech osamocené plavby v místě křížení s naučnou stezkou „Okolo Třeboně“. V zájmu korektnosti však nutno zmínit, že již tam jsem zbaběle začal zvažovat možnost předčasného ukončení. Každá mince má dvě strany. Ten proklatý vítr dul v silných poryvech přímo proti mně. Síla proudu opravdu nebyla valná, spíše žádná. Každý metr plavby se tak stal vskutku zaslouženým a mnohdy tvrdě vybojovaným. O mé zhýčkanosti měl brzy podat svědectví prasklý puchýř na ruce. Nafukovací loď v singlu se za takových podmínek nejeví jako ideální plavidlo. Stalo se, že mi vichr obrátil příď a hnal zpátky. Druhým zneklidňujícím prvkem se staly výše zmíněné krásné stromy. Temné hučení v jejich ohnutých korunách směrovalo stále častěji moje zkoumavé pohledy vzhůru v  obavách, aby mě i s lodí netrefila nějaká odlomená mohutná větev nebo přímo celý kmen. Zjitřená fantazie vytvářela obraz novinových titulků: „Vodáka hazardujícího ve vichřici zabil spadlý strom….“ Naštěstí okolní lesy v tomto směru zřejmě pročistila nějaká předcházející smršť, ale opravdu jsem měl chvílemi strach.

Na druhém křížení s naučnou stezkou jsem zvážil a následně uskutečnil možnost čestného ústupu z vody na břeh. Ruce mě bolely a chůze se jevila jako rychlejší způsob přepravy k autu, kam mě původně měla dopravit Zlatá stoka. Někdy se holt cílem stane samotná cesta, jak říkají klasici. Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný…. Zlatou stoku si takhle budu pamatovat.

Václav