Jako vodácké tělíčko jsem v oddílové klubovně slýchal vyprávění starších ostřílených vodáků. Vlastně ani moc nevyprávěli. Stačilo uvést jen jména: Bialka. Belá. Javorinka. Každý z těch názvů byl zdrojem fantazie, plný mnohoslibných významů. Avšak ani oddílovým vlkům se vždy nedařilo. Vybavuji si zápis z kroniky po neúspěšném výjezdu na Belou:

„20 km Belé = 70 l benzínu. 3 000 km Amazonky = tanková loď.“

V sedmnácti letech jsem se pokusil dosáhnout na trůny bohů, když jsme se s kamarádem Petrem na starých dobrých singlovkách typu Bechyňka pokusili sjet Javorinku. Můj strýc byl člen horské služby a tak jsme mohli využít podporu této organizace při přípravě sjezdu. Řeka však neuznává protekci. Z celé akce si vybavuji kus šprajcu zabodnutý v teplákách (ve kterých jsme sjezd absolvovali), což bylo to jediné, co mi z lodi zbylo. Kromě ponaučení o vlastních limitech a pokoře.

Na tatranské řeky jsem se vrátil až v devadesátých létech. Konkrétně si pamatuji Bialku a kupodivu ne obtížný úsek od soutoku potoků, ale dva šikmé válce pod terénními zlomy za Jurgowem. Byly silné a jejich splutí nebylo snadnou záležitostí. Zůstal zafixovaný pocit, že Bialka není příliš jednoduchá řeka.

Jezdil jsem pak na Bialku ob rok a vždy se zdála těžší a těžší, ačkoliv to opakovaným splouváním bývá naopak. Možná za to mohly kumulující se příhody – třeba když nás válec pod soutokem překvapil natolik, že jsme nuceně opustili pálavu. Když jeden přírodní stupeň ve stejném úseku kamarádka proplavala a jak si sundala přilbu, byla všude krev, krev, krev. Když jsme ve střední části toku najeli do ramene, kde byl napříč strom a nedalo se zastavit. Rozdělil nás na ty, kteří cestovali horem, a kteří spodem. Všichni měli své intenzivní zážitky.

A občas byla i sranda. Jednou jsme našemu řidiči Frantovi K. poté, co jsme ho načali řečmi o nadpřirozených schopnostech hadů, omotali kolem plynového pedálu mrtvou zmiji. Ej, to byla akcelerace! Dobrák Franta to spláchl poctivým kotlíkem svařáku.

A byly kytárky, ohníčky na přírodních tábořištích, potůčky obsypané blatouchy… To všechno z Bialky dělá prostředí skutečného, dosud neztraceného vodáckého ráje.

Co se s Bialkou napořád pojí, je pocit respektu. Tedy, hlavně z její horní části od soutoku Bílé vody a Javorinky do Jurgowa. Jsou to čtyři kilometry, ale pro průměrně zkušené vodáky (za které se pokládáme) dosti adrenalinové. Tento úsek je charakteristický rychlým proudem, přibýváním vody a přírodními stupni v korytě, které tvoří velké a silné protivlny a válce. Tok pod Jurgowem již není tak náročný, je spíše o plavbě v měnícím se přírodním korytě s balvanitými lavicemi a příležitostnými slapy okořeněnými náplavy dřeva. O velikém spádu, protivětru z údolí a o výhledu na vrcholky protilehlých kopců, na jejichž úrovni svou plavbu začínáte.

Den před splutím Bialky jsem se letos zrasoval na Belé. Zůstala mi nepoužitelná singlovka a pytel bolesti v těle. Když je však člověk na vodě, má jezdit. Koneckonců bolesti se nejlépe léčí další akcí. Naštěstí se uvolnilo místo na malém raftu (čtyřka Colorado), a tak jsem kývnul (a rád). Spluji si Bialku na stabilním plavidle a prověřím všechny změny, ke kterým na Bialce došlo v důsledku loňských povodní.

A tak sedáme na soutoku potoků na vodu. Prší, nad řekou se válejí mlhy a je zima: prostě podmínky jsou optimistické. Typické vodácké počasí. Vodní stav nedokážeme vizuálně posoudit, protože koryto se radikálně změnilo. Prvních sto metrů je určování plavební dráhy „hodinářkou prací“, pak však se v korytě soustřeďuje hafo vody bůhví odkud a začíná adrenalinová plavba.

Padáme do vln a válců, které proplachují celý raft. S gustem jej diriguji do míst, kde za vodní hranou kvete pulzující květák zpěněné vody. Myslím na svou dolámanou singlovku a představuji si, co bych si v těchto místech asi užil na laminátové lodi. Třeba bych vše proplul, člověk se nemá podceňovat. Nedivil bych se však, kdybych na ní za daného stavu vody loupl tak dva kousky. V bezpečí raftu si plavbu užívám a pokrytecky lituji háčky, kterým v několika exponovaných místech stříká studená voda až přes hlavu. Systémem skok – skok doplouváme až k mostu v Jurgowě, kde proběhne první inventura mančaftu. Zvláště promrzlí jedinci končí (mají za sebou své poctivé) a ti, co zůstávají, jedou více a více na nadšení.

Zima a atmosférické vlaho redukuje při každém kontaktu s autem počty a složení posádek. Už nepluji na raftu, ale na barace již s druhým háčkem. Plavba je průměrně náročná, a proto vybývá prostor na sledování okolních přírodních krás. Nebezpečí a nástrahy vymizely, plavba je o volbě správného ramene, správné proudnice. Přesto je dosti sportovní, dosti vyhlídková a dosti zábavná. Vydělá-li si vodák na horním toku svou zdatností vstupenku do další části řeky, má na středním a dolním toku dost příležitostí k tomu, aby si za ni užil rekreačnějších prvků plavby…

Pár kilometrů před ústím Bialky do přehradního jezera velí Laďa (vedoucí zájezdu) „Dost“. Asi by to bylo velké mlaskání, splout Bialku celou. Rozumím: vždy musí zůstat kus cesty neuskutečněn, aby bylo o čem snít, po čem toužit. Je krásné odjíždět od řeky s touhou ruky po pádle (na příště).

Vím, že se na příští cestu na Bialku budu těšit. Vím, že z ní budu mít respekt a horního úseku se budu možná i trošku bát. Vím, že si užiji neopakovatelná přírodní tábořiště na soutoku i po celé trase řeky. Taková tábořiště u nás již nejsou. Po celý čas budu slyšet ševelení řeky přes balvanité lavice. Cítit večerní chlad. Užívat si ohýnek, kytárky, kamarády, vodu, blatouchy, báječné výhledy. Za trochu respektu. Za trochu peněz. Za trochu nepohodlí.

Staré zlaté časy. Vzpomínání zasloužilých členů oddílu a pamětníků. Na Bialce jsou dodnes skutečností.

Vladimír Hejtmánek