Píše se předposlední lednový den roku 2016 a vyrážím s mladším bráchou Danem a kámošem Tomášem alias Kiličem na vodu. Mám opravenou vzducholoď Rajdu - Rio od Kutlíků a Kilič standardně bere svýho Nautila - Safari od Gumotexu. Volba řeky padá na Berounku, protože má nakoupeno dost vody a v okolí nic moc jiného neteče. Předem se domluvíme na nejspodnějším úseku Zadní Třebaň – Praha Radotín, který je dle informací z internetu asi nejméně oblíbený volej-jez, volej-jez a akorát před Radotínem pár malejch peřejek... S ohledem na dostatek vody doufám, že to bude záživnější a je rozhodnuto.

Sraz máme v 11 v Radotíně, vlakem do Zadní Třebaně a hurá k vodě. V půl jedné, po nečekané opravě lodě prokousnuté asi od myši, vyrážíme. Po pár metrech dojíždíme k Třebaňskému jezu. Přistáváme a prohlížíme z levého břehu. Ani si nevšimneme propusti vpravo, kde nás k přistání hned odradil náhon. Normálně je jez suchý, ale teď se pod jezem tvoří válec s cca 1,5 m rozhraním. V místě zlomu to vypadá, že celkem pouští a tak volíme sjezd tudy.

Pod jezem to teče příjemným poklidným proudem s drobnými vlnkami až se proud zcela uklidní tak půl kiláku nad Řevnickým jezem. Ten prohlížíme vpravo. Pod jezem je krásná 200 m dlouhá peřejka s obtížností WW I a dál to pořád hezky teče s rychlostí okolo 4 km/h. Jelikož je sobota a od Řevnice se podél řeky vine cyklostezka, zdravíme se s několika lidmi a děláme si z nich srandu, jestli není náhodou na kolo zima. Vidíme taky první bobří okusy stromů.

Vzdutí Dobřichovického jezu začíná kilometr nad ním. Přistáváme vpravo a dáváme svačinu. Přes těleso jezu se rychle valí slušný množství vody a ještě je jez ve spodní části ukončený larseny. Kaskádovitě tvořená propust vypadá dost divoce. Je hodně z kopce a voda se tu slušně přemílá. Jelikož pod propustí není válec, vím, že když se cvaknem, vyplavem. Do toho ještě dorazili čumilové, tak jsem věděl, že se nám nic nemůže stát. Na prvním schodu je potřeba se zaklonit a odlehčit špičku, aby se nezapíchla o cosi, co tvoří schody (asi vsazený dřevěný trámy). Daří se a projíždíme úplně v pohodě.

Kousek pod jezem je ještě brod, kde se tvoří krátká 100 metrová peřej WW I. Dál řeka uhání celkem slušnou rychlostí 3-8 km/h až k Větrnému údolí, kde se pomalu zklidňuje a začne kilometrový volej k jezu u Mokropsů. Cestou poprvé v životě zažívám, že se mi opírá vítr do zad, což je něco zvláštního, protože z dolní Sázavy znám přesný opak. Jez prohlížíme opět vpravo a pro splutí se odvažuji akorát já.

Pod jezem je kousek mírně tekoucí vody, ale jakmile vpravo začne zalesněná stráň, řeka rychle přestane proudit a následuje nejdelší a nepříjemný skoro tříkilometrový volej k poslednímu jezu. Aby toho nebylo málo, praskl mi celý plastový list u pádla, který šel následně ihned ke dnu a zbyla mi jen žerď s hruškou zakončená ani ne desetinou listu. Cestou jsem bezúspěšně poptával u rybářů, zda-li nevlastní lopatu, kterou by mi rádi věnovali.

Protože se tu řeka kroutí, tak vítr, který dřív sem tam pomohl do zad, najednou foukal z boku a plavba se stala ještě „zábavnější“. U jezu parkujeme vlevo. Koná se tu nějaký stavební zásah kolem jezu a břeh je obehnán provizorním plotem, proto volíme prohlížení z „kozy“ propusti. Jez je ve stavu, že úplně vpravo je nový rybí přechod, do kterého se nedá s lodí najet. Pravá „koza“ přechodu je zároveň levou „kozou“ zavřené nové sportovní propusti s retardérou a za pravou kozou propusti je asi 10 metrů šikmého jezu, jak kdyby už nově zrekonstruovaného. Následuje hromada ostrého kamení ležícího na tělese jezu a dále směrem k pravému břehu pokračuje staré těleso jezu naspod zakončeného larseny a úplně při pravém břehu opět hromada ostrých šutrů.

Pod jezem se pro dostatek vody tvoří krásná rychlá „jedničková“ peřej, za malé vody tu budou určitě ostré kameny a díky stavbě kdoví co všechno. Kilič dolní polovinu peřejky díky špatnému náklonu projel ve vodě, ale sucháč je sucháč, tak ani nenadával.

Další 2 kilometry se musí pádlovat, proud je klidný s rychlostí 2-3 km/h až k první ofiko peřejce tohoto splutí. Dvě ze sebou jdoucí peřeje dlouhé 200 m s poctivou WW I jsou ještě v polích před Radotínem, pak zas nastane zklidnění toku proložené drobnými vlnkami na začátku Radotína. Za pěší lávkou nastane skutečně poslední, ale asi nejhezčí 150 m dlouhá peřejka WW I. Zbylých 600 metrů k autu ještě teče. Převlékáme se do suchýho, balíme lodě a závěrem končíme v hospodě U vodáka na svíčkový, kde zrovna zkoušela country kapela, takže fajn tečka za suprovým dnem.

Závěrem

Vodočet v Berouně ukazoval 134 cm / 48 kubíků a ten v Radotíně 132cm / 50 kubíků. Voda 3^oC, vzduch cca 8-9^oC, polojasno, místy větrno. Trasu 19 km jsme sjeli za 4 hod. Po celou plavbu jsme používali vesty pro zahřátí, na horších jezech sloužily i pro bezpečnost a tam jsme používali i helmy. Bylo to zábavnější a rychlejší, než jsme předpokládali a tento stav považujeme za optimální. Kdyby bylo vody méně, řeka bude nudnější a pomalejší, kdyby více, tak jezy budou nebezpečnější. Můžu doporučit každému, kdo má aspoň něco naježděno a nevadí mu obyč řeky.

Ahoj a někdy na vodě.

Honza „Herčus“ Herčík