Když jsme letos během druhého květnového prodlouženého víkendu vyrazili na slovenskou Belou, bylo nám jasné, že čtyři dny nebudeme jezdit jen jednu řeku stále dokola. V okolí se dá vyrazit třeba na Čierný Váh nebo Dunajec. My jsme ale hledali něco trochu svižnějšího, a tak padla volba na krásnou jarní říčku Bialku.

Bialka je mezi vodáky oblíbenou říčkou

Bialku najdete hned po přejetí slovensko-polské hranice ve Vysokých Tatrách. Podle vodáků, kteří na Bialku vyrazili den před námi, byl ideálním místem pro začátek plavby soutok Bialky a Javorinky. To se nám potvrdilo a na soutoku jsme svou vodáckou pouť nezačínali sami.

Kromě další skupinky českých vodáků, kteří pár metrů od soutoku přímo tábořili, jsme zde potkali i početnou výpravu ze Slovenska. Od nich jsme si nechali poradit vhodné místo pro ukončení plavby a naše auta jsme převezli k mostu poblíž vesnice Trybsz. Dozvěděli jsme se také, že v korytě Bialky na nás nebudou číhat žádné nástrahy v podobě padlých stromů nebo jarních náplav, které jsou tak typické pro Belou. Celkem nás tak mělo čekat asi 12 říčních km, což bylo v onen deštivý den s teplotou kolem 10 stupňů tak akorát.

Přehledný tok s množstvím stupňů

Bialka nás svým charakterem příjemně překvapila. Námi splouvaný úsek by se dal rozdělit do dvou vodácky odlišných částí. První část od soutoku s Javorinkou po silniční most u vesnice Czarna Góra byl svižnější, koryto řeky bylo sice užší, ale stále velmi přehledné. Vody v něm bylo dost na to, abychom zbytečně nehoblovali dno, a hlavně zde byla spousta úžasných stupňů s výškou většinou do 1m, které se dali projíždět jak na kajacích, tak na Barakách.

Pod stupni se sice tvořily válečky, ale ve většině případů v nich i naše kratší kajaky neměly žádný problém. Jeden z nich sice zkusil podržet našeho kamaráda, ale Laďa je zkušený vodák, který ví, jak se opřít o pádlo, a z válce se bez zaváhání dostal.

Dolní část je širší a potřebuje více vody

V druhém úseku mezi mosty v Czarne Góre a Trybszu se charakter řeky změnil. Štěrkovité neregulované koryto se citelně roztáhlo a řeka se často dělila do více ramen, ve kterých pak někdy chyběla voda. Důležité bylo vybrat to správné. Řeka pak zrychlovala hlavně v místech, kde se jednotlivá ramena na chvíli spojila. I tento úsek však stál za to a rozhodně to nebyl žádný volej. I zde bylo koryto řeky přehledné a nesetkali jsme se s žádnými zákeřnými překážkami.

V porovnání s Belou, jejíž tok je nepřehledný a člověk někdy neví, co na něj bude čekat za nejbližší zatáčkou, je Bialka určitě širší a hlavně přehlednější. Dá se na ní snadněji zastavit a hlavně stupně v horní části uspokojí i náročnějšího vodáka. Pokud už se tedy vypravíte na Slovensko, nezapomeňte si odskočit hned za hranici do Polska. Zklamaní určitě nebudete. Tedy alespoň na jaře, kdy Bialka teče.

Jirka