Lenka i já jsme zcela průměrní víkendoví vodáci, s nafukovacím Albatrosem rok výroby 1988 a spoustou záplat na něm. WW II je tudíž na nás už trošku dost, úplné voleje nás ale taky nebaví. Hlavně nás ale nebaví pořád ten kolotoč na omezeném vrcholně letním výběru u nás - Lužnice, Vltava, Berounka, Sázava, někdy Ohře, zase Lužnice, Vltava, čtvrthodinové fronty u šlajsen, přecpaná tábořiště a hospody, pivní skauti atd. Tak dlouho jsem sledoval ráno co ráno aktuální sjízdnost na stránce raft.cz, až jsem si povšiml překvapující skutečnosti, že polozapomenutá říčka Bílina zůstává splavná i za největších veder. Také jsem si uvědomil, že splavný úsek je sice jen něco přes 40 km(na víkend pro nás trochu málo), ale že Bílina ústí do Labe až v Ústí, tedy pod Střekovem, jenž je posledním stupněm na Labi na jeho cestě k Hamburku. Pod ním voda přece jen teče, a to dost rychle - v proudnici lze dosáhnout 5-6 km/h i bez pádlování. Takže hurá na to.

S nafukovačkou je to jednoduché. V sobotu brzy ráno nastupujeme do vlaku na Ústí, tam přesedáme do lokálky na Chomutov a vystupujeme v Bílině. Napřed necháváme věcí v křoví a ještě vystupujeme na asi 2 km vzdálený vrch Bořeň, nabízející nádherný skoro letecký výhled na kotlinu mezi Českým středohořím a Krušnými horami. Zespodu to vypadá jako nepřístupná stolová hora, ve skutečnosti vede schůdkovitá pohodlná cesta až na vrchol. Z druhé strany jsou ovšem stěny skutečně kolmé a lezou po nich horolezci. Počasí není ideální, ale je vidět přinejmenším Bílina, Duchcov, Most, Milešovka a hradba Krušných hor. Oblačnost milosrdně zakrývá otevřené doly na Mostecku a Chabařovicku, z nichž ńěkteré se pomalu zatápí. Pak slézáme zpět k řece a nafukujeme loď.

Řeka je zkalená a silně zarostlá řasami, zápach lze však podle mého připsat organickému, nikoli chemickému znečištění. Ryby v ní každopádně jsou. Na počátku proplouváme městem Bílinou mezi kolmými zdmi. Několik zaústění páchnoucích stok prozrazuje, že čističky odpadních vod sem ještě asi nedorazily. Ale po vyplutí z města se čistota vody postupně zlepšuje. Industriální krajina s potrubími, rozbořenými regulačními zdmi, nesmírným množstvím mostů a lávek a polorozpadlými továrními stavbami evokuje prostředí románu Ocelové Město. Ale plavba je příjemná, stále se střídají úseky ZW C s úseky WW I. Těch druhých obecně přibývá směrem k ústí, od ř.km. 27 (Ohníč) už zcela převažují. Ještě před Ohníčem skončí industriální krajina a kolem řeky se střídají pole, louky, čedičové zalesněné kopce a vesničky. Pravda je, že z jedné strany vždy řeku doprovází poměrně těsně železnice s převážně nákladním provozem. Jezy jsou převážně provalené, tvořící dobře sjízdné peřeje. Jakost vody je nyní už lepší než třeba v Ohři pod Varami. Skutečné jezy jsou na celém toku jen dva - jeden na ř. km 37 těsně pod mětem Bílinou a druhý až v Trmicích, 5 km před ústím. Ty je nutno přenést, a není to zcela jednoduché - vzhledem k mizivému vodáckému provozu zde nejsou vyšlapané cestičky a břehy jsou (skoro všude) hlinité, silně zarostlé svízelí a kopřivami.

Celkem ale ani není důvod zastavovat, kromě vsi Stadice na ř. km. 10, což je místo, odkud byl Přemysl povolán od pluhu k vládě. Je tu pomník, dobrá hospůdka, silný a výborný pramen pitné vody a u něj malé tábořiště. Děláme ale chybu a plujeme dál. Po chvíli zjišťujeme, že už se blíží soumrak, a snažíme se zakempovat v Trmicích. Místní obyvatelé nás ale varují, že jde v podstatě o jakýsi menší Chanov a že tu rozhodně není bezpečno. Nakonec nám jedna hodná paní poskytuje azyl na své zahrádce, a ještě k tomu spoustu ovoce. Oblast patří k tzv. Zahradě Čech, což je znát. Již dozrávají broskve, slívy, hrušky, všeho co hrdlo ráčí. Ráno opět vyplouváme, tentokrát je nebe už jako šmolka. Míjíme vodočet, je na teoretické hranici sjízdnosti (100 cm, 4,2 m3/sec), podle mého by šlo plout v pohodě i za stavu 3 m3/sec. Za celou cestu jsme ani jednou o dno neškrtli. Nemilé překvapení na závěr: kilometr před ústím přitéká zleva potok sytě rudé tekutiny, který záhy barví celou řeku. Podle vůně ozónu soudím a přesvědčuji bouřící se Lenku, že jde patrně o roztok hypermanganu, tedy neškodné dezinfekce. Však se malé rybky a kačenky v barevné vodě plácají dál. Z nábřeží na nás mávají Ústečáci, pro které jsme zřejmě neobvyklou atrakcí. I výše proti proudu nad námi někteří domorodci kroutili hlavou, frekvence lodí zde asi nepřekračuje jednu týdně ve vrcholné sezóně.

Pak už jsme v Labi, zde je voda o mnoho průzračnější. Držíme se stále u levého břehu, čas od času nás mine nákladní loď a vytvoří rázové vlny a krátkodobou iluzi moře. Řeka se klikatí a vytváří oblázkové a písčité pláže, vhodné k vykoupání. Ty pak střídají poloponořené houštiny. Z nich vyplouvá postupně vydra, ondatra a Lenka tvrdí, že viděla i bobra s jeho typickou placatou oháňkou. Škoda, než vytáhnu foťák, ponoří se. Vydra byla ostatně k zhlédnutí i na Bílině. Asi se nás štěstí drží. Údolí je otevřené, vysoké skály po obou stranách. Rychlost plavby je i přes údajné ZW B víc než 10 km/h. Za tři a půl hodiny uplouváme 25km mezi Ústím a Děčínem, včetně přestávky na jídlo a několika na koupání. Tam se rozhodujeme, zda plout ještě do Dolního Žlebu nebo ne, a z důvodů spíše osobních plavbu ukončujeme v Děčíně závěrečnou koupelí na soutoku s Ploučnicí pod nově restaurovaným děčínským zámkem.

1. Možná je i plavba po Labi dále, až do Drážďan jde o pěkné hluboké zalesněné údolí s vykukujícími pískovcovými skalami. Na celnici v Hřensku by bylo pravděpodobně nutné vystoupit z vody a pronést loď celnicí, lze se snad s pohraničníky dohodnout na tom, že se po odbavení pěšky vrátíme na českou stranu k lodi a proplujeme. Je nutno (na německé straně zvlášť) dodržovat plavební předpisy, hlavě se držet u břehu. Pozor na tzv. kyvadlové přívozy, jejichž vodicí lano blokuje řeku po dobu, co je přívoz na druhé straně než jeho ukotvení. 12 km za hranicí jsou hrady Lilienstein a Koenigstein, po dalších třech km pak malebné městečko Kurort Rathen a nad ním 180 m vysoko vyhlídka ve skalách. Pak následují slavné Drážďany, zámek v Pillnitz, Radebeul a muzeum Karla Maye, zajímavá scenérie a silnější proud končí v Míšni, 80 km od čes. Hranic, dál už je to fádní rovina.
2. Možná (byť zakázaná, ale kdo z českých vodáků by na to dbal) je i plavba Podkrušnohorským přivaděčem, což je onen tajemný důvod, proč má Bílina i v nejparnějším létě relativní dostatek vody. Jde o otevřený kanál, přetahující vodu z Ohře do průmyslových závodů na Mostecku a Chomutovsku a ústící do Bíliny nad Jirkovem. Někdo by možná řekl, že betonový příkop o šířce 2,5 metru a stabilní hloubce okolo půl metru mnoho vodáckých zážitků neskýtá, ale co takhle výhled do krajiny na pravé straně? Ten si na mnoha řekách neužijete. Navíc zpestřením plavby jsou tři akvadukty, z nichž nejvyšší (přes Chomutovku) je sice překryt, a tak se musí přenést, ale ostatní dva (výška 8 a 12 m) stojí za to. Rovněž je nepříjemný úsek ihned po zaústění do Bíliny (nad Mostem), kde je řeka na tzv. Ervěnickém koridoru v délce 6 km zatrubněna. Lze si ale zkrátit cestu vlakem, který jede paralelně.

Martin z Malacek