"Mámo, venku je dnes tak pěkně, co kdybychom jsme si vyrazili na Mumlavu. Ty vezmeš malou na procházku a já si sjedu kus řeky. Co ty na to?", ptám se manželky jednoho jarního dne. Ta chápe moji nedočkavost po dlouhé zimě. Sice se jí pozice řidiče podél řeky nelíbí a tento druh procházení, jak to nazývám, také nepatří mezi její záliby, zvláště když musí jít neustále po silnici nebo někde čekat, ale nakonec souhlasí. Rychle chystám svého kajaka a další věci, než si to rozmyslí, a už je dávám do auta.

Kámoš říkal, že Mumlava má super vodu a jestli to stihneme, rád bych dal taky kus Jizery, alespoň pod Ostrov Hrůzy. Škoda, že mně to nevyšlo včera, to bych jel s partou, ale co se dá dělat. Dnes budu muset jet sám. Už startuji naši škůdku a vyrážíme na Mýto. Z Liberce to zas není tak daleko a tak za necelou hodinu stojíme na Mýtě a já hodnotím situaci. Vzhledem k tomu, že Mumlava má opravdu velmi pěknou vodu, vyjíždíme nahoru po proudu k silničními Černému mostu. Tam zastavujeme a já se připravuji na těch pár kilometrů k Mýtu. Manželka mezitím sjede dolů s autem a pak půjde po silnici proti proudu i s malou.

Rychle se oblékám do neoprénu a chystám kajak. Jestli to vše půjde bez problémů, dám i horní úsek Jizery. Manželka odjíždí a já dávám na vodu. Konečně. Odpíchávám od břehu a proud si mě už bere. Nejprve mě čeká obtížný skok zvaný Podkova. Po prohlédnutí volím cestu středem. Je to moc pěkný skok, jen se bojím, aby mě neudělala nějaká boční vlna. Najíždím, skok! Dopadám do vln, narážím na nějaký kámen, ale zvládám to. Uff, to bylo ale o chlup.

Blížím se k jezu, který raději přenáším. Je dost nebezpečný díky podemletým místům. Pak následuje úsek okolo pily. Teď jen si vybrat správný směr a neudělat chybu. Proud je zde silný a valí se přes spousty kamenů. Opět naskakuji do kajaku a vyrážím na poslední necelý kilometr. Začíná to být dost náročné. Jen tak tak se vyhýbám oblým kamenům a hledám si cestu. A sakra, jsme ztracen. Převalil jsem se přes jeden kámen a neustál to. Zkouším eskymovat, ale moc se nedaří. Není čas na hrdinství a tak potupně vysedám hlavou dolů. Mám co dělat, abych se dostal ke břehu.

Konečně pevný břeh. Jenže, kde je kajak? Chvíli sleduji vodu a už ho vidím. Je připlácnutý na kamenu jenže dost daleko od břehu. Z druhé strany řeky na mě mává manželka. Ještě že neviděla, jak jsem vykrysil, tedy alespoň si to myslím. Odpovídám jí na pozdrav a přemýšlím, jak dostat kajak na břeh. Jsem tu sám, nikde nikdo a drahý kajak skoro uprostřed řeky. Pokouším se k němu dostat. Voda mně však dává jasně najevo, že takto to nepůjde. Vždyť mám v kapse házečku, svitne mi! Použiji ji jako lano, abych se dostal ke kajaku. Jeden konec si již přivazuji ke stromu a druhý na vestu, kdyby mi náhodnou vyklouzlo z rukou. Délka snad bude stačit až k lodi.

Vše je nachystáno a já jdu opět do řeky. Ještě jeden pohled přes řeku na manželku s malou. A pak to šlo všechno moc rychle. Jsem nedaleko kajaku, kloužu po kameni a proud mě začíná unášet. Lano v rukou mi vyklouzává a já plavu v proudu nohama napřed dle zásad sebezáchrany. Jenže najednou prudké škubnutí a něco mě zastavuje uprostřed proudu. LANO!

Napnulo se a já visím na jeho konci. No, visím, spíše plavu v proudu. Nejde mi se postavit a lano, které se asi někde zaseklo, mě táhne pod vodu. Sakra, to snad ne. Co mám dělat? Potřebuji vzduch. Dýchám tak napůl vodu se vzduchem, která se mi tříští a valí přes hlavu. Pokouším se kopat nohama, ale nemohu je dát díky silnému proudu pod sebe. Takhle to nepůjde. Zkouším ručkovat po lanu ke břehu, jenže to bych pak musel úplně pod vodu k zaháknutému místu. Musím se už nadechnout! Co mám sakra udělat! S posledními zbytky vzduchu se pokouším rozvázat uzel na vestě. Lano je však tak pevně napnuté, že ani toto není cesta k záchraně. Přece tady neumřu. A takhle blbě. Zuřivě kopu nohama, mávám rukama a snažím se něčeho zachytit nebo se od něčeho odrazit. Nic, nikde nic.

Zkouším poslední pokus. Vyšvihnu se co nejvíce tělem a nadechnu se. Snad se dostanu hlavou až nad vodu. Mobilizuji tedy poslední zbytky sil, dělám švih a zhluboka se nadechuji.

Pomoc dorazila pozdě. Než se manželka stačila dostat na druhý břeh a přivolat záchranu, nebylo již možné cokoliv dělat. Tři zásadní věci, které vedly ke zbytečné smrti. První, která byla porušena, že nikdy by vodák neměl být napevno upoutaný k předmětu či lodi. Pokud je to nutné tak třeba přes karabinu nebo rychle rozepínatelnou sponu. Druhá věc, která je zatím u nás málo používaná - nůž přidělaný na těle. Třetí - nejezdi sám.

Petr