Výlet do Bosny jsme začali plánovat hned po návratu z Albánie 2010. Balkán nám učaroval svými krásnými a prázdnými řekami, pohostinností místních a možností spát všude na divoko.
Reklama
V lednu 2011 bylo již přihlášeno 12 účastníků. Poté, co jsme přibrali ještě 2 lidi nás nakonec odjelo 9. Ti ostatní, nechť laskavě zpytují svědomí. V partě jsme měli 5 kajakářů, 2 Ria, jednoho řidiče a dva psi.
Z Českého Šternberka jsme vyrazili o půl hodiny dřív, než jsme počítali, a to se nám prosím ještě nestalo. Mazali jsme Rakouskem a Slovinskem na jih. Poté, co jsme na Vánoce dostali ve Slovinsku pokutu 150 EUR, když jsme omylem vjeli na dálnici bez známky, jsme tentokrát všechny dálnice bravurně objeli – nedáme Slovincům už ani EUR. Kolem třetí ráno jsme dorazili na Chorvatskou hranici, kde jsme ale naším autem (Toyota z roku 2000) vzbudili podezření, takže nás Chorvati podrobili důkladné prohlídce. Vybalili jsme všechny batohy, čuchali ke koření, jestli to není něco jiného, rozbalili i máslo a instantní polívky. Došlo i na svlíkačku. Nakonec našli, co hledali – Martin měl mezi žvýkačkami ukryto 10 tablet multivitamínu. Chorvati multivitamín zabavili a šli radit k nástěnce, na které měli všechny drogy názorně nakreslené. Když ale Martin před nimi 3 vitamíny snědl a do rauše se nedostal, pustili nás přeci jenom dál. Nevím, co by se stalo, kdyby s námi jel Honza K. a na hranicích vytáhl svojí obligátní šíšu – na nástěnce ji měli vyobrazenou jako nástroj narkomana!
I Chorvatské dálnice jsme objeli, protože za dvě dodávky bychom platili nehorázné částky. V šest ráno jsme ulehli na tábořiště u Uny u vesnice Pokoj.
Spodní Unu a soutěsku Veliká Grmuša jsme si naplánovali na rozjetí, abychom se sehráli, než vyrazíme na těžší řeky. Jezdíme to v létě s plastovými Sambami, za nízkého stavu je to těžší WW2. Člověk se proplétá mezi ostrůvky a o čochtany je postaráno. Nyní za větší vody bylo ale všechny zalité, kromě pár jazyků tam nic nebylo, takže jsme to zabalili, než jsme vjeli do soutěsky a vyrazili na vrchní Unu pod vodopád Strbački Buk.
Una – úsek Strbački Buk – Lohovo
Měli jsme trochu problém najít nástup. Zvolili jsme odbočku cca 5 km za městem Ripač, která byla značená nenápadnou dřevenou cedulí Strbački Buk. Po cca 20 km těžkým terénem a jednom vracení jsme opravdu dojeli k vodopádu. Až tam jsme zjistili, že mnohem lepší, rychlejší a míň auto-ničící je zvolit odbočku ve vesnici Orašac (na cestě z Ripače na Kulen Vakuf). To jenom tak pro příště. Kempujeme u pomníku zničené vesnice kousek nad vodopádem.
Una pod Strbački buk
Ráno prohlížíme 17 metrový vodopád a sbíráme odvahu ke sjetí zbytku 200 metrové peřeje. Za naší střední vody WW3+. Honza s Dannym na úvod skáčou na kajacích 5-metrový vodopád, já po 10 minutách překonávání strachu sjíždím bez problémů peřej s několika skoky pod vodopádkem. Ria volí cestu úplně vlevo, kde se 4-metrový skok rozloží na dva nižší, ale pod tím nižším je pěkná šluchta.
Hned další skok s pořádným kohoutem cvakne pana Bezejmenného (mám zakázáno uveřejňovat jeho jméno v souvislosti s krysou), který krysí – ale může za to helma a šprajda, které ho vytáhly z kajaku, když on sám chtěl eskymovat. Čeká nás 3 km cesty soutěskou se skvělými peřejkami (náročnost od WW3+ postupně klesá k WW2) od 10 do 30 metrů dlouhými. Kdo si nenajde dobrou cestu, skončí ve šluchtě a cvakne se, což nám postupně předvedla obě Ria. Za každou peřejkou je ale laguna, kde můžeme všechny pochytat. Na závěr úmorný volej s protivětrem – se silným protivětrem - který je o to horší, že nevíme, jak bude dlouhý. Nakonec nás asi po 4 km vysvobozuje Kája, který prostě jel proti proudu co to šlo. Pro druhé auto kluci jeli asi 2,5 hodiny.
Unac - soutěska končící v MartinBrodu
Unac nám doporučili nějací Italové, že je to krásná soutěska, ale když je teď málo vody, tak max. WW2 s jednou peřejí WW4. Že je uprostřed sifon WW X, který jde těžko přenést, nám zapomněli říci.
Nesjízdné místo na Unači
Nejdřív nemůžeme najít nástup, ale potom odbočíme na neoznačenou šotolinovou cestu (po cestě z Martinbrodu druhá doprava, ta první je označená a tahle je cca půl kilometru za ní). Vody je opravdu málo, takže spíš hledáme cestu mezi šutrama, za vyšší vody by to mohlo být pěkné WW3. První těžké místo je hned to nesjízdné, přenášíme vlevo po šikmé skále, nechybí horolezecká vložka.
Náročné přenášení na Unači
Potom jedeme dál překrásnou soutěskou, vody pořád málo, dokud ji zleva nedoplní pořádná vyvěračka. Najednou je vody dost, přichází i to slibované místo WW4 (za této vody asi o něco lehčí). Pěkná peřejka 100 metrů, potom jez a ještě jedna peřejka. Bonbónek na závěr za výlet suchým korytem.
Závěrečná peřej na Unaci
Večer přejíždíme na Vrbas. Po cestě samej volej a navíc v řece je celkem málo vody. Holt je suché jaro, říkáme si. Přespali jsme v kempu v obci Vinac, nechali nás tu zadarmo, když jsme jim místo placení nabídli Zelenou.
Autorka je spolumajitelkou vodácké cestovky POVODA a Půjčovny lodí Samba na Sázavě.