„Tři! Tři! Tři povolení po vás chci!“ hulákal strejda v holínkách a pro jistotu mával nad hlavou rukou, z níž čněly k pošmournému letnímu nebi tři prsty. Bylo ráno a my vylejzali ze stanů na loučce pod Opatovickým mlýnem. Povolení jsme neměli. Ani jedno. Ani od ochranářů na splutí Zlatý stoky, ani od Veřejný Bezpečnosti na pořádání putovního tábora a ani na táboření v CHKO.

Na Zlatý stoce jsme se tenkrát ocitly z moci, řekl bych, vyšší. Náš vodáckej oddíl tábořil roku 1987 na Nežárce kousek nad Metelem. No, a když jsem se po jednom vydatném dešti probudili s půlmetrem vody ve stanech, stáli jsme před otázkou, co dál. Domů se nám nechtělo, vždyť byl za námi teprve první ze třech tejdnů tábora. Ve stanech se bejt nedalo, neb jimi volně protékala Nežárka. V lese na kopci za tábořištěm nás hbitě vyhmátl hajnej (jak by taky ne, když nás bylo kolem třiceti), a že tam teda tábořit nemůžem. Podle prognózy měla voda opadnout tak za 3 až 4 dny. Co teda dál? Nakonec jsme sehnali náklaďák z nedalekýho JZD, naložili na něj pramičky a bagáž a vydali se na vlak. V Majdaleně na nádraží na nás mával vedoucí, co jel s náklaďákem. Že prej až do Suchdola ne, že Lužnice je taky rozvodněná. Díky tomu teče ale voda i Zlatou stokou. Bylo rozhodnuto. Zlatou stoku nikdo z nás předtím nejel a nikdo ani nevěděl, kudy vlastně teče. Jen jsme tušili, že tenhle umělej kanál postavený někdy v šestnáctým století protéká třeboňskou pánví a vrací se do Lužnice před Veselím.

Naše tehdejší plavba skončila pod Třeboní, dál jsme plout nesměli. Za dohledu VB jsme přehodili lodě na Rožumberk a dál pokračovali Starou řekou. Utkvěli ve mně vzpomínky na spoustu nízkých mostků, které jsme podjížděli nebo přetahovali i s bagáží, akvadukty, kde jsme nevěřícně koukali, jak teče další voda pod mostem, po kterým plujeme, a báječná divočina zarostlých břehů. Zůstalo to i s jizvou nedokončené plavby. Od té doby si pamatuji, že na Zlatou stoku jsou potřeba tři povolení.

Je to vzpomínka z jiný doby, ale několik let jsem si už pohrával s myšlenkou onu plavbu Zlaté stoky dokončit. No a jednou u pivka jsem si povídal s kamarádem, který dokáže zařídit skoro všechno. „To ale nedokážeš získat pro mě ty tři povolení…,“ nahodil jsem udičku jeho ješitnosti. Zabral. Nedokázal. Nedokázal získat tři povolení neb ochranářům bylo jedno, kdo po Zlatý stoce jede, jelikož patří rybníkářům. Rybníkářům bylo jedno, kdo po ní pluje, pokud to je jedno ochranářům. Veřejná bezpečnost už neexistuje a policajtům je šumafuk, co si kdo dělá na cizím majetku, pokud si majitel majetku majetnicky nestěžuje. Tábořit budeme na chatě, kterou vlastněj staříci u rybníka Dvořiště jen 150 metrů od koryta Zlatý stoky. Voda? Ta teče ponejvíce na podzim, kdy tohle dílko plní svou funkci napouštěče a vypouštěče soustavy rybníků. Volba plavidel padla na nafukovačky. V tomhle případě to byly pálavy, jeden helios a jeden scout od Gumotexu. To proto, že jsme nevěděli, zda nebudeme nuceni někde plavbu vzdát a nafukovačky se z prostředka lesa odnášej přeci jen snáz než jiný lodě.

Druhý říjnový víkend roku 2013 jsme tedy nastoupili naši expedici do neznáma. Obě stavidla u Pilaře byla otevřená, takže to vypadalo na snadný body. Vody bylo dost a celkem i pěkně tekla. Někteří účastníci pojali průzkum zodpovědně a vybavili se měřící technikou, aby bylo možno zaznamenat nejen mosty a mostky do případné kilometráže, ale i jejich světlou výšku a průjezdnost. Celá Zlatá Stoka má celkem 49,7km. My měli první den splout 27,5 km. To se zdálo reálný. Jeli jsme na lehko. Věci na spaní jsme měli dislokované ve zmíněné chatě. Všechno tedy mělo jít hladce. První most. První mostek. První lávka nad stupněm.

Nádherný stromy kolem toku. Listí na hladině. Slunce rozpouští mlhu… šestnáctej mostek… vodní křižovatka. Cože? To jsme teprve tady? No tak to vypadá s obědem v Třeboni na lehký čaj o páté… Aquadukt je technicky moc zajímavý místo. Potkáváme jich následně po cestě víc. Každý je jinak řešený. No, v Třeboni jsme nakonec byli něco kolem třetí. Oběd a teplej čaj v rybím bufetu u Hradecký brány a jede se dál.

Průjezd Třeboní byl lemován hrozny rudých břichoušů zabalených do zimního šatu. Když jsme se bravurně již (jó desítky mostků praxe) protahovali pod mostem u Bertinejch lázní, tak se někteří zklamaní pozorovatelé pokusili most vahou svých těl přitlačit blíže k hladině, aby si taky užili. Povedlo se. Scout se svou trojčlennou posádkou vplul pod, ale ouha! Zrádná trubka či co to bylo a nejde to ani dopředu, ani zpátky. Uvězněná posádka bojuje. Na mostě stoupá nálada.
„Paní ,nezdá se vám, že jsou tam už nějak dlouho?“
„No jó. To jsou. Tudy tam vjeli. Já je viděla. Na druhý straně ale nevyjeli. To bych je viděla. Nemohli se tam třeba utopit?“
„Zavolejte někdo hasiče!“
Uvězněná posádka zatím bojuje pod mostem. Nakonec používá triku náklaďáků uvízlých pod mosty: upouští vzduch. Elegantně a s bravurou setřásá bez hnutí brvou pavučiny z vlasů a nechává ohromený dav za zády. Pod Třeboní vstupuje tok do luk a polí.

Stále sice lemován stromy chránícími jeho hráz, ale krajina je otevřenější. Občas vystupuje koryto nad okolní krajinu a je možno z lodi hledět dolů na louku. To není úplně normální stav a tak si ho patřičně užíváme. Šikmé paprsky zapadajícího slunce probarvují podzim zlatem.

Padá soumrak a na oblohu se vyhoupl měsíc. Zazněly první výstřely. „To není na nás. To je na kachny.“
„Jó??? Na kachny? A nevíš asi, jak by je v tý tmě viděli?“
ŽBLUŇK! Uááááá!!! Těsně před příď  pálavy s dívčí posádkou skočil do koryta divočák. Šok byl na obou stranách smrtonosnej. Naštěstí přežily strany obě. Za úplné tmy vynášíme lodě kolem chat. Chatař jedné z nich kouřící na terase večerní cigárko se po návratu dovnitř zapřisáhl manželce, že končí s pitím. Má už halucinace. Před chatou viděl karavanu vodáků. Tady! Teď!

Druhý den celý rozlámaný (ono to zas tak moc neteče a ten tělocvik pod a přes mosty…) pokračujeme dál. Hned na začátku nám Dvořiště nadělilo pěknej kubík vody. Bude se za týden lovit! To to pofrčí. Frčelo. Asi tak 140 metrů, než si vodu vzal Konířov. No a pak už vody jen ubývalo. To je taky zvláštní rys týhle plavby. Člověk je zvyklej, že po proudu vody přibejvá a že co se dá jet nahoře, dole půjde s jistotou, ale to není případ Zlatý stoky. Ta postupně vodu nabírá i odevzdává. Tak se nám stalo, že jsme zas do konce nedopluli. Poslední kilometr před návratem do Lužnice je v korytě jen stružka. Končíme tedy na mostě u Horusickýho rybníka.

S odstupem času můžu konstatovat: Expedice to byla nezapomenutelná a … neopakovatelná

Rekapitulace:

Mrož