Chotovinský potok na Táborsku patří k těm, na kterých buď intuitivně chytíte dost vody při tání či deštích, nebo budete smutně koukat do suché strouhy bez naděje, že do ní smočíte list pádla. Žádný webový vodočet, pěkně postaru. V dávném mailu jsem našel hodnocení Vojty Jančara patřícího pravděpodobně k nemnoha smrtelníkům, kteří ho spluli: „No, nejdřív se to motalo krajem, občas roštím, pak docela pěkně teklo lesem…“

Ve Vřescích (malá dědina kousek od Tábora), kde jsem se ve stopách výše zmíněné vodácké legendy též rozhodl začít, měl Chotovinský potok vody evidentně dost. Náznak peřejky pod mostem zhoupl loď, ale dál už byla kalná hladina klidná. Mírný proud mě hezky unášel, potok se klikatil v meandrech. Pošmourný únorový den, podmáčené louky se zbytky sněhu a liduprázdná krajina vytvářely ideální kombinaci pro vyčištění hlavy od každodenních starostí. Meditační stav bohužel asi po kilometru nekompromisně narušil první padlý kmen. Za ním další a další a další…. Též roští neprůjezdné, byť zatím bez listí. Vylézal jsem čím dál častěji, potom jsem dlouho táhl loď po slehlé rezavé trávě, protože se vůbec nevyplatilo nasedat. Vždycky, když jsem začínal propadat hluboké trudomyslnosti, potok mě obalamutil krátkým splavným úsekem nebo malebným okolím. Neprodleně však následovala neprůjezdná pasáž. Ve chvílích slabosti jsem postupně docházel k závěru, že potencionální reportáž na Raftu. cz jednoznačně zařadím do rubriky: „To nikdy nejezděte!“

Ponejprv mi náladu zpestřil zvláštní zážitek. U jednoho zátarasu jsem na břehu uviděl desetilitrovou plastovou konev na zalévání. Válela se na plácku, který byl označen barevnými hadříky na zabodnutých klaccích. Mezi nimi zůstaly zbytky silných stvolů, které někdo odsekl nízko nad zemí. Mezi prsty jsem rozemnul uschlé lupení. Charakteristická vůně napověděla, že jsem právě narazil na zbytky ilegální konopné pěstírny. Jako se to stává pádlerům někde v Mexiku. Žádní drsní chlapi s bouchačkami tu naštěstí nestřežili majetek svého narkobarona. Zapomenutou konev, kterou tu při sklizni v radostném opojení pěstitelé zřejmě zapomněli, jsem tedy v rámci jarního úklidu hodil do přídě a nerušeně pokračoval dál.

Po jednom obzvláště dlouhém pěším úseku jsem byl odměněn pohledem, který jako by vypadl z  nějakého westernu. Na louce podél potoka stálo několik stylových chat evidentně pamatujících slavnou éru trampů první republiky, kteří sem v sobotu večer po šichtě přijížděli hledat nefalšovanou romantiku. Žádná načančaná paďourská sídla, ale pravověrné boudy ze zašlých kulatin a tmavých prken, bez elektriky, s kadibudkou ve stráni. Kousek pod nimi se hladina zklidnila vzdutím nízkého jezu. Napravo by šel splout, kdyby tomu nebránila nízká lávka těsně pod propustí. Po mnoha zdolaných překážkách mě však tento stav již nikterak nevyvedl z rovnováhy.

Potok se tady navíc dostal z otevřených luk s mnoha popadanými olšemi do jehličnatého lesa. Plavba se konečně stala plynulou, překážky (téměř) zmizely. Opět jsem se ponořil do pohodové nirvány medituje o tom, že utrpení jenom zesiluje pocit radosti, která po něm nevyhnutelně přichází. Že bych bez trudného začátku nemohl zažít hezké pokračování s vysokými podemletými břehy, tmavě zelenými, vysokými smrky na březích i mohutným kamenným viaduktem, po kterém jezdí vlak na Chýnov.

Na doutnajícím ohni po lesních dělnících jsem si dokonce mohl opéct slaninu se sýrem, abych měl energii na zpáteční pěší pochod. Brzy jsem totiž vystoupil na kraji lesa tam, kde jsme se synem před pár lety začínali. Konví jsem mohl důkladně opláchnout loď od zbytků všelijakého vodního neřádstva. Asi ji na takové výpravy zařadím do výbavy. Vodácké propriety jsem ukryl mezi smrčky a podél potoka se vydal zpět k autu. V zájmu poctivosti je třeba zmínit, že jsem se k němu dostal po zhruba hodině a půl pěší chůze, zatímco sedmikilometrová plavba trvala asi jednou tolik. Ctěný čtenář nechť tedy sám posoudí, zda se někdy na Chotovinský potok bude mít odvahu vypravit…

Václav