Nikdy by mě nenapadlo, že Botič někdy pojedu. Všechny ty jezy vhodné dle propozic jenom pro experty, koryto, ze kterého nejde utéct, smrad a humus k tomu. Nicméně se ukázalo, že s přibývajícími léty mi některé věci přestávají vadit resp. mezi mnou a jimi se stírá bariéra a všechno jedno jest.

V rámci přípravy jsem prostudoval množství videí se všemi zákeřnostmi a přesvědčil svou milovanou dceru, aby se mnou místo ležení na gauči s telefonem projela den předem celý tok od přehrady na kole.

Přijíždím jako jeden z prvních už o po půl deváté, obhlížím terén a nasávám atmosféru. V té se mísí nervozita, radost i pochyby, zda-li rouru jo nebo ne.

Hážu symbolické splavné organizátorům do porcelánového řitního otvoru a zkouším si poslechnout výklad. Výklad je postaru bez megafonu nebo repráku. Nic neslyším, ale to mi nevadí. Je to akce, která vznikla jako recese a do dneška si svou atmosféru navzdory vší té komerci okolo drží. A trocha nejistoty ten výlet do neznáma jen okoření. Před těmi borci, kteří organizují Botič už snad potřicáté, se hluboce skláním. Mají roky, že by se na to už mohli vykašlat a přesto každý rok organizují akci, kdy se jim vložený čas a úsilí nikdy nevrátí. Pánové, vstoupili jste do historie a životů několika tisíců vodáků, kterým jste udělali radost.

Rouru tedy vynechávám a vydávám se do koryta mezi prvními. Voda teče opravdu pěkně a už po pár stech metrech číhají lovci vděčných záběrů a groteskních scén. Dělám jim taky radost, když se na poslední chvíli špatně rozhodnu pro objetí kamenu zleva, chvíli na něm tancuju, než mě proud pošle pod vodu.

Sice jsem před vyplutím počítal s tím, že se budu 3x koupat, ale že to bude tak brzo, mě nenapadlo. Naštěstí je tady voda čistá a přes neopren její teplotu skoro ani necítím. Nevím, jak se mi to povedlo, ale propíchl jsem si váleček, který slouží jako opěrka na nohy. No, všechno ostatní by bylo horší. Stromům se mi už daří vyhnout, ale umím si představit, že to tady může být hodně veselé. U rybářského domečku, ke kterému vede lávka, je nenápadný ale zrádný jezík, který má uprostřed schod. Najel jsem na jeho hranu polovinou lodi a jen tak tak neposkytl další vděčné záběry.

Pak už v klidu dojíždím k Marcele. Je nás tam jen pár. Oproti včerejšku je rozdíl v množství vody výrazný a jedna loď za druhou jez absolvuje bez koupání. Poté, co jez bez problémů zdolávají posádky složené z malých dětí i dam v letech, si dodávám odvahy. Trvá mi to ale moc dlouho, takže se mezitím dostaví desítky lodí od přehrady. Někteří chtějí na břeh, jiní zase ze břehu do vody, někteří ještě neví , co chtějí. Nejvíce mě dostávají ty posádky, kdy polovina chce jet (většinou ta zadní) a polovina jet nechce (většinou ji to není nic platné.) Na nájezdu se motá tak obrovské množství lodí, že mi trvá snad čtvrt hodiny, než mohu diváky opět pobavit. Počítám s tím, že se cvaknu a jen lituji toho, že se nemohu sám vidět. Musí to být veselý kousek. Můj nafukovací kajak je špičatý, buffovat neumím, jedu pomalu, takže si jen mohu představovat, jak se špička zapichuje do vody a já letím dopředu. Naštěstí je vody pod jezem málo, takže se nic neděje a jede se dále.

Za Marcelou se tok zase trošku rozvlní a roztancuje, ale žádné zákeřnosti naštěstí nepřicházejí. V klidu míjíme Hamr v Záběhlicích a blížíme se k prvním tunelům. Před Jižní spojkou je stupeň, který není úplně zadarmo, pár otevřených lodí za ním vylévá. Následuje tunel a za ním další. Tma jak v pytli, protože moje baterka zůstala taky v pytli.

Další jez není úplně příjemný, jedu moc u pravého kraje a půlkou lodi se třu o šikmý břeh. Nějaký dobrák mě předjíždí tak, že mám co dělat, abych se v tunelu nezdržel déle. Nějak to ustojím, a pak se už nestačím divit, jaké mohou být v tunelu peřeje. Naštěstí na dně nejsou žádné kameny nebo něco, co by mě mohlo převrátit. Před podjezdem Nuselské ulice přichází zatím největší peřeje, ve kterých to svinstvo už pěkně šplouchá až na hlavu.

Pak je chvíli klid, než dojedu k tunelu pod ulicí U seřadiště. Stupeň není vysoký, ale tvoří se pod ním slušný válec. Navíc se hned vjíždí do tunelu, kde čouhá rozlámaná trubka. Válec mě stočí doprava a rozhoupe. Už to vypadá, že poskytnu hezkou zábavu divákům, kteří lační po krvi. Ustojím to, ani nevím jak.

Za stadionem nejchudšího ale nejsympatičtějšího klubu v Praze proud zrychluje a to je neklamné znamení, že se blíží jez Grébovka. Včera to byl jen malý čůrek, ale dnes proud táhne tak, že zastavit mají problém i zkušenější borci. Stojím tak 30 metrů od jezu, který je ověšen diváky. Zde způsobím problém tatínkovi s malým klukem, když na mě křičí, co tam před námi je. Odpovím, že jez, ale že to všichni jezdí. Až pak si všimnu, že sedí v otevřené kánoi. Teď už ale nemá cenu je plašit, obrátku by už nezvládli. Tak aspoň zakřičím, ať se pořádně zakloní, ale podle toho, že vidím záhy letět pádla vzduchem, se asi nezaklonili dost. Kluka vytáhnou brzy z vody, táta dost dlouho bojuje s lodí, která se mele ve válci. Nakonec musí zasáhnout záchrana z Vodácké školy záchrany. Shora začínají přijíždět lodě, kterým ukazuju, ať brzdí, že je někdo pod jezem. Někteří to ubrzdí tak, že se převrátí ještě před jezem, někteří skáčou v levé polovině jezu. Z dálky vidím, že se jim to povedlo. Chytám tátu s malým klukem v další zelené otevřené plastovce. Jsou rádi, ale ještě neví, že se nevidíme naposledy.

Jednu dobu přijíždí snad dvacet lodí pohromadě. Zjevně se nikdo ničeho nebojí, skáčou tam jeden za druhým a ve vodě končí jen naprosté výjimky. Chystám si loď, že pojedu, ale shora jede další skupina. Mezi nimi kluk v Packraftu. Naskáčou tam snad v sekundových intervalech. Počkám, až je Petr Ptáček (neviděl jsem ho zblízka, ale nejspíš to byl on) z VŠZ zachrání a než kluk vytáhne svůj propíchnutý Packraft na břeh. Do třetice koupání si říkám a uklidňuji se tím, že nebudu sám. Chvíli přede mnou nějaká vodačka na Safari zahučela po špici, tak jak to umím taky. Snažím se to rozjet, na hraně se zakláním, v letu vidím, že se tam kromě petek mele i docela velký kmen. Dopadám, jdu tentokrát doleva, vrážím do stěny, ale kupodivu se koupání tentokrát nekoná. Sám tomu nemohu uvěřit, tady jsem se měl přece potřetí koupat…

Podaří se mi zastavit před vjezdem do tunelu, abych si vyndal cyklistickou baterku, kterou jsem našel v autě (čelovku jsem samozřejmě zapomněl doma). Mezitím se začínají dít věci. Chlapík sedí sám v otevřené plastovce a za každou cenu chce vystoupit. Do tunelu mu zbývá snad 30 metrů. Vystoupení na břehu se mu nepovede, tak vystoupí alespoň do vody. Ta má ale sílu a táhne jej do tunelu.

Mezitím se řítí malý kluk v otevřené plastovce, kterého jsem nad jezem zachytil. Teď ho ale nezachytím, je moc daleko. Jeho táta běží do půl pasu řečištěm a snaží se ho dohonit. Kluk kouká a neví, co se děje. Táta zkouší plavat a těsně před tunelem loď nakonec chytí.

Zastrkávám si baterku do rukávu neoprenu, kde jedině drží a plus mínus svítí směrem dopředu. Vyrážím a v tunelu doháním borce, který před ním vystoupil z lodi. Vypadá jako přízrak, který se mátožně pohybuje uprostřed černého tunelu a drží se lodi. Chudák dostane od lodí za ním ze všech stran. Nechtěl bych být na jeho místě, to koupání v Botiči si užije se vším všudy. Jelikož to v tunelu všelijak houpe, jsem rád, že jsem z něho venku. Dojíždím dva borce, kteří mají přimontovaná dvě světla z čelovek na úzké desce připevněné na předku lodi. Na můj obdiv, že mají parádní dálkovky, sice odvětí, že to jsou jenom mlhovky, ale naštěstí jim nevadí, když se za ně pověsím. Jsou to frajeři, kteří to jedou v květinové košili ala Bermudy, pod kterou mají vestu. Vypadají úplně suší a jsou naprosto v klidu. Jejich mlhovky v tunelu jsou fakt neocenitelné, protože moje baterka v rukávu je spíše stroboskop. Nestačím se divit, jaké jsou v tunelu vlny, a když konečně vyjíždíme po 800 m na světlo, přepadají mě euforické pocity a oslavně si zařvu.

Díky pánům z Kotvy Braník za fantastickou akci. Je to můj největší vodácký zážitek a ještě po cestě domů se nepřestávám usmívat radostí a vzpomínkami, které se vynořují.

P.S.: Měl jsem štěstí a chytil dodávku Dronte, která mě zavezla na start. Melancholicky se ještě jednou vydávám mrknout na Botič do areálu Hamr. Když po obědě v 15:15 odcházím domů, sedí tam ještě pořád čtyři vodáci, které právě slyším prohlásit, že by už možná měli vyrazit. Ale jedno pivo, že ještě zvládnou. Voda v korytu pořád ještě kupodivu je. U Hamru vidím, že klesla nejvýš o 10 čísel.

Spluto: 20.10.2019 na Gumotex Safari

Guma