Vojkovický náhon najdeme na Svratce pod Brnem. Tamní vodáci jej nejspíš důvěrně znají. Tyto řádky jsou tak spíše určeny těm, kdo se běžně na vodu v okolí Brna nedostanou, stejně jako já.

Nástupní místo jsem si předem vytipoval v Rajhradu nedaleko nádraží. Z brněnského Hlavního nádraží to sem příměstským vlakem trvá slabou čtvrthodinu. Nejel jsem tedy náhon celý od jeho odbočení z hlavního koryta - nechtělo se mi před tím ještě pádlovat po volejnaté Svratce. I tak to z Rajhradu vyšlo na 5 říčních kilometrů plavby po náhonu.

Když jsem nafukoval loď, zastavil u mě postarší cyklista a vyprávěl, že asi před patnácti lety zkoušel sjet náhon jeho bratr, který následně prohlásil, že to byla hrůza a nikdy se sem nevrátí. Řekl jsem, že alespoň jednou se musí zkusit sjet všechno… První dojmy byly výborné. Koryto toku mělo na šířku dobrých 10 metrů, rajhradské zadní dvorky a zahrádky působily kultivovaně. Několik padlých kmenů šlo pohodlně obeplout. Přímo z lodi jsem si natrhal výborné špendlíky visící těsně nad hladinou.

Po několika stech metrech, pod místní lávkou, to začalo haprovat. Přes celé koryto ležely v proudu hned za sebou dva mohutné, rozkošatělé stromy. Na pravém břehu plot, nalevo příkrý břeh. Nezbývalo, než se vydrápat na levý břeh, přetáhnout loď po poli (asi 80 m), a pak se spustit z prudkého 3metrového břehu zase zpátky do vody. Na tomto místě působil terén dost katastrofálně a já si říkal, do čeho jsem se to pustil. Hned jsem si vzpomněl na cyklistu a jeho bratra, co tady někde před patnácti lety skřípal zubama.

Poté už naštěstí plavba pokračovala o dost lépe. Periodicky se sice vracely padlé stromy, jež jsem musel přetahovat či s odřenýma ušima podplouvat, ale tak nějak v mezích zábavného letního dobrodružství. Žádné skutečné útrapy nenastaly a navíc se to vše odehrávalo vesměs ve stínu.

Ke konci se koryto náhonu dělí na dvě ramena. Pravé vede ke mlýnu, na levém leží nesjízdný odlehčovací přepad. Tímto levým bočním ramenem jsem se vydal a po obnesení přepadu pádloval dalších asi 500 m v úzkých a trochu zarostlých meandrech (VR2). Díky spadaným stromům a sklánějícímu se křoví se dlouho vyhlížené ústí Svratky vynořilo dost nečekaně. Jako když otočíte stránku knihy a tam náhle začíná nová kapitola. Během chvilky jsem byl na úplně jiné řece. Svratka pod Brnem - rovná, pomalá, prosluněná.

Od Svratky jsem na tomto místě nečekal vůbec nic. Už pohled na mapu vyvolával v hlavě varovný vykřičník. Ukázalo se však, že za Židlochovicemi vytváří řeka několik pěkných zákrutů, které stojí za to splout. Zhruba od ř. km 28,5 (most v Židlochovicích) do ř. km 22,3 (most Boudky) je obklopená lesíky a sem tam se jí i pěkně zčeří hladina. Dál už se nenachází nic moc pamatováníhodného, zejména kvůli dlouhému voleji před jezem v Uherčicích na ř. km 14,8. Končil jsem ten den u silničního mostu vedoucímu na Vranovice, po celkem 22 kilometrech plavby. Do rozlehlých vodních ploch Nových mlýnů už jsem to tedy ten den nestihnul. Třeba někdy příště…

Při průtoku 7,5 m³/s (vodočet Židlochovice) byl Vojkovický náhon pohodlně sjízdný a netvářil se, že by to bylo někdy jinak – moje výprava proběhla během horkých dní na konci července. Stejně tak dolní Svratka šla splout velmi pohodlně, a to používám na nafukovacím kajaku směrovou ploutev, která přidává na ponoru.

Lasička