Když jsme letos na jaře sjížděli horní toky Krkonošských řek, ani mě nenapadlo, že za necelý měsíc pojedu úsek Úpy, který jsem ještě nikdy nejel. I když ho mám několik kilometrů od baráku, zavrhoval jsem ho pro jeho malou náročnost (ZW). Vždy se našlo něco lepšího nebo zajímavějšího a hlavně jsem měl vyryt nápis kdesi hluboko v hlavě: Úpa se jezdí do maximálně do Ratibořic a dál ani kousek. Když však odtekla jarní voda ze všech zajímavých řek, začal jsem přemýšlet, kam se vydat. Vzhledem k tomu, že to mohlo být na jeden den a někde blízko, beru k ruce kilometráž a hledám v mapě. Pohledem a vzpomínkami se vracím ještě k horní Úpě a prohlížím si její tok. A jak prohlížím mapu, napadlo mě, jak to asi vypadá pod Českou Skalicí.

Je sobota ráno a začínáme v České Skalici u jezu se připravovat na vodu. Moc vody přes něho neteče a jelikož není pro tuto část určen žádný limit, mám trochu obavy, za nebudeme lodě táhnout v suchém řečišti. Nasedám těsně nad jezem, abych si ho sjel, ale je lepší z hlediska přístupu nastoupit až pod ním. Úplně u levého břehu, kde je nejvíce vody, sjíždím jez s občasným zadrhnutím. Pak už vyrážíme v mírném proudu směrem k Jaroměři. Asi po 300 m narážíme na slalomové tyče a umělé překážky v korytě. A hele, někdo si tu udělal slalomový kanál. Hned to testuji a projíždím. I když zde nejsou skoro žádné peřeje, přesto je proud silný a výjezdy z vracáků jsou docela pěkné. Po řádném vyblbnutí se vydáváme dále. Vzhledem k tomu, že je pěkné počasí, nijak extra nespěcháme, přesto to docela teče. Pak přichází první jez. Vody je málo, ale jet se dá. Po 2 kilometrech plavby v otevřené krajině, které svých charakterem připomíná spojenou Orlici, přichází soustava několika stupňů.

Nejprve první šikmý stupínek, který se sjíždí bez problémů. Pak přichází první z kolmých a velmi nebezpečných stupňů. Jsou to klasičtí zabijáci. Vysocí sotva 1m, ale s vývarem i za malé vody tak 3 metry. Za střední nebo velké vody je jakýkoliv sjezd těchto jezů smrtelnou záležitostí. Přenášení není nijak obtížné, i když je potřeba zastavit včas, jelikož břehy jsou zregulovány, zpevněny kameny a vracáky pro uchycení tam nejsou. Vzhledem k tomu, že je málo vody, první u levého kraje, kde voda mírně odtéká, sjíždíme. Druhý raději po prohlédnutí přenášíme. Navíc křížek na pravém břehu se jménem utonulého vodáka je také pádným důvodem. Třetí je dost problémový. Dá se jet asi jedině středem, kde se sbíhají dva boční proudy, ale je potřeba se přesně trefit. Jedu první. Najíždím a skáču mezi dva proudy. Je to dost o rovnováze, ale podařilo se mi to ustát. Zajíždím ke kraji a jdu jistit. Martin najíždí také dobře, ale po skoku ho proudy trochu rozházely. Zkouší to ustát, ale nakonec vypadává do vývaru. Po chvíli je nad vodou s bolestivou grimasou. Naštěstí vypadl až skoro na konci vývaru, dostává se bez problémů z něho. Nabízím mu házečku, ale proud ho zanáší ke břehu i s lodí. Sice se ji neobratně dožaduje, ale kamarádsky mu ji neházím. Myslím si totiž, že si ze mě dělá srandu. Až když je na břehu, pochopím, co se stalo. Jak vypadl z lodi, bouchl se o dno do kolena a v hlavě mu málem vypadl hlavní jistič. Pod jezem bylo sotva půl metru vody.

Koleno na břehu začíná dobře natékat. Jsme docela dost daleko od cesty či od obydlí. Nejprve to vypadá, že se do lodi zpátky nedostane, ale nakonec to zvládá. Od auta jsme asi 5 km, ale jak se zdá, Martin to nedojede. Pokusíme se dostat do Rychnovka k první silnici, a pak se uvidí. Už jízda není tak humorná a jako naschvál to ani moc již neteče. Na jezu v Rychnovku to Martin zkouší jet dál. Snad to dojedeme až do Jaroměře.

Asi za půl hodiny jsme u říční plovárny na začátku Jaroměře. Sláva. Zdoláváme šikmý jez a pak nás čeká několik malých stupínků. Už jsme u mostu, kde končíme. Výstup zde ale není nijak příjemný - asi 2 metry vysoká zeď navíc značně zarostlá kopřivami. Prodíráme se k ní a přes stromek vylézám nahoru. Martin má s kolenem značné problémy, ale zvládnul to.

Co napsat závěrem. Sjezd Úpy z České Skalice není nijak náročný a zvládne ho i mírně zkušený vodák. Řeku lemují stromy a krajina je zde lučinatá a otevřená. I když se jedná o obtížnost ZW, přesto voda docela teče a je zpomalována až před jezy. Sice je to občas i několik set metrů, ale dá se to vydržet. Jen je potřeba některé jezy sjíždět s velkou opatrností či vůbec lépe přenášet. S přenášením není problém, tedy až na to, že výstup na břeh je občas dost zarostlý. I když je stav vody v tomto úseku ovlivňován přivaděčem do nádrže Rozkoš, přesto bývá obvykle sjízdný i v létě. Jako limit by mohlo postačovat asi 50 cm na vodočtu ve Skalici.

Petr