Říčku Smutnou jsem měla v hledáčku už delší dobu, ale až na prodloužený říjnový víkend to vyšlo. Řekli jsme si, že tento potok nepojedeme klasicky, ale ve stylu retro. Tak jsme stáhli z půdy 30 let starou laminátovou keňu, dřevěná pádla a šílené vesty ze zrušeného pionýra, které by snad neunesly ani průměrného jezevčíka. Ve sklepě jsme vyhrabali neopreny (=teplákové soupravy), kvalitní vodácké obutí (=staré kecky, ze kterých vhodnými dírami může voda volně odtékat) a lodní sud (=kýbl od barvy); kilometráž jsme si narychlo ručně opsali a jelo se. Jelikož ještě nejsem zrovna pamětník, tak si netroufám napsat „jako za starých časů“, ale rozhodně jsem si připadala jako v jiné době.

Nejprve je nutné pokřtít loď

Dopoledne jsme autem dojeli k mlýnu Na Prádle, přesněji k mostku mezi Raděticemi a Senožaty. Odtud se dá na Smutnou pohodlně nastoupit - pokud není moc bujná vegetace. Otevřeli jsme lahváče, pokřtili loď poetickým jménem Jindřiška a jelo se. Čekalo nás necelých 8km obtížnosti WW I. Stav vody byl asi 86 cm, což je jen jeden centimetr nad limit sjízdnosti, takže jsme se trochu strachovali o Jindřišku, ale ukázalo se, že obavy byly zbytečné. Zvládla i kamenité úseky bez poškození.

Pozor na padlé stromy, které ale byly vidět včas

Prvních pár kilometrů jsme se cítili trochu nepříjemně, hlavně kvůli lodi, neznalosti potoka a především proto, že jsme jeli sami v celkem opuštěné krajině. Brzy jsme se ale uklidnili. Při tomto stavu vody šlo vždy celkem rychle zastavit, i když ne všude se loď vešla na šířku do koryta.

Občas jsme tedy museli zvolit rychlý nájezd do břehu po proudu, přičemž katapultovaný háček chytal loď za koňadru. Cestou jsme potkali 3 padlé stromy, vždy se ale daly podjet nebo přejet a byly včas vidět. Peřejky byly mírné, přehledné; občas házel proud na skálu nebo pod křoví, ale i to zkušená posádka zvládne.

Na potoce nepotkáte vodáky, maximálně rybáře

Smutná zde teče svižně hlubokým zalesněným údolím (dokonce se nám poštěstilo vidět lišku, která se šla k vodě napít), všudypřítomné skály dotváří romantiku místa, a tak jsme neodolali a poobědvali z vlastních zásob na slunném břehu letního dětského tábora na ř.k. 4,6. Řeka pak opět pokračuje rychlým proudem, a i když jedeme v podstatě po kraji Bechyně, příliš civilizace z lodi nevidíme. Dokonce začínáme mít absťák po vodáckém „Ahoooj!“ Před jezem na 3,1km se konečně dočkáváme a zdravíme: koho jiného než rybáře. Proud se zde konečně na chvíli zpomalí díky již zmíněnému jezu, který je asi 1 m vysoký a i při tomto nízkém stavu se pod ním tvoří celkem slušný válec.

Od skoku nás navíc odrazuje kameniště v řečišti pod ním. Pokorně přenášíme a zbylé tři kilometry k soutoku s Lužnicí už ubíhají bez větších překážek.

Ze Smutné jsme odjížděli velmi veselí. Překvapila nás krásou a odlehlostí okolí, mnoha zajímavými vodáckými pasážemi i možností vrátit se pro auto pěšky (po silnici je to necelých 5 km). Kdo se na Smutnou chystá, několik doporučení na závěr: za vyšších vodních stavů bych byla opatrnější a rozhodně nejezdila v takovém komorním počtu, dobrá vesta a možná i helma by neškodila. Na jaře nebo po silnějších větrech by to určitě chtělo pilku (my ji s sebou vezli, ale nevyužili) a nezapomeňte sváču a pití, v okolí nic neseženete. Celou trasu můžete „na pohodu“ zdolat za zhruba 3-4 hodinky.

Lékorka